Anna a Serhij se vzali, když jim bylo třicet. Byl to úctyhodný věk, a tak první, co se rozhodli udělat, bylo založit si domov. A když byt koupili, opravili a zařídili, rozhodli se postarat o své děti. Ale nebylo jim přáno. Našli jsme problémy. Nemohli počít dítě. Zkoušeli lékaře, léčitele i jasnovidce.
Navštěvovali kláštery, pili vodu z léčivých pramenů… Nic nepomáhalo. Zoufalí manželé začali hledat dítě v útulcích. A tehdy Hanna otěhotněla. Když uviděla dva proužky, vykřikla tak hlasitě, že její manžel upustil šálek čaje a utekl do koupelny. Tam uviděl svou ženu, jak pláče a podává mu test.
– Já… My… Budeš otcem. Budeme mít dítě,” zamumlala a vzlykajíc ještě víc se vrhla manželovi do náruče. Její těhotenství i porod byly nesmírně těžké. Když jí přinesli dceru, Anna zářila štěstím. Zároveň si však dobře uvědomovala, že na noční můru, kterou za posledních devět měsíců prožila, nikdy nezapomene. Její trápení však nebylo u konce.
Teď přišly noci beze spánku a dny bez klidu. A teď jsou Katence dva roky. I když se v noci probudí, je to jen jednou. A přes den si najde nějakou činnost. Samozřejmě pod přísným dohledem své matky. Hanna se rozhodla, že se o sebe postará a dá svou oteklou postavu, která se během těhotenství zvětšila, opět do pořádku.
Když byly dceři tři roky, začala chodit do školky a Anna se vrátila do normálního života a do práce. A pak ji manžel překvapil: “Miláčku, já chci taky syna. Udělám všechno pro to, aby bylo těhotenství tentokrát snadné.” – Budeš ho nosit sama?” zeptala se Anna nešťastně.
Tchyně beze slova trvala na druhém dítěti. “Serhiji, druhé dítě rozhodně odmítám,” řekla a sebrala odvahu, “jestli chceš další děti, tak si najdi někoho, kdo je porodí. A rozplakala se. Její manžel ji objal. “Zlato, jestli nechceš, tak nebudeme. My tři jsme v pohodě,” řekl a pohladil ji po hlavě.
