Od dětství mě učili, že člověk má pomáhat své rodině a přátelům. Vždycky jsem byla poslušná holka, pomáhala jsem mamince s domácími pracemi, vařila večeři, prostírala stůl na příchod rodičů a pomáhala mladšímu bratrovi s domácími úkoly.
Než jsem se vdala, pracovala jsem, pomáhala rodičům a dávala peníze bratrovi. Po svatbě jsme si vzali hypotéku na malý byt. Musela jsem tvrdě pracovat. Rodina mě neustále žádala o pomoc. Snažili jsme se neodmítat. Brzy se nám narodilo dítě a já jsem šla do dekretu.
Dítě vyžadovalo hodně peněz a my jsme nestíhali. Už nebylo možné pomáhat ostatním. Sami jsme potřebovali pomoc. Moji příbuzní se začali urážet. Nechápali a nepřijímali naši situaci. Ale já jsem nechtěla nečinně přihlížet. Brzy jsem si našel novou práci, kterou jsem mohl dělat z domova.
Začala jsem se věnovat vyšívání. Zpočátku nebyli žádní zákazníci, ale já jsem se nerozčilovala a neztrácela naději. Jak přibývalo zakázek, rostl i můj příjem. Uplynuly tři roky a výše mého příjmu přesáhla to, co jsem vydělávala v zaměstnání.
Byl jsem šťastný, ale moji příbuzní mou radost nesdíleli. Vedli o nás nepříjemné rozhovory. Nyní před nimi své příjmy skrývám. Jakmile se příbuzní dozvědí, že jsem dala výpověď a pracuji z domova, začnou opět vést nepříjemné rozhovory.
A já jim nechci vysvětlovat, že doma vydělávám víc než v předchozím zaměstnání, protože by po mně zase začali chtít peníze a mluvili by o nedostatku peněz a půjčkách. Možná se časem naučí žít bez naší pomoci. Koneckonců nemohu rozdávat peníze, které mé dítě potřebuje, levou zadní. Musím je nechat pracovat a vydělat si je samy.
