Po ukončení rezidentury jsem pracovala na státní i soukromé klinice. Jednou ke mně přivedli dívku s těžkou modřinou na ruce. Vyšetřil jsem ji, udělal snímek a nic vážného jsem nezjistil. Mou pozornost však upoutala jistá vada na dívčině ruce. Ukázalo se, že má vrozenou patologii: prsty měla sotva pohyblivé a ruku mohla jen stěží ohnout.
Dívčini rodiče si stěžovali, že si nemohou dovolit operaci, a chirurgové řekli, že šance na odstranění vady není příliš vysoká. Tento případ mi připadal velmi zajímavý a už jsem měl představu, jakými manipulacemi bych měl dívce pomoci.
Několik dní po vyšetření jsem požádal rodiče dívky, aby ji přivezli na mou soukromou kliniku, kde ji budou operovat, a ujistil jsem je, že vše provedu zcela zdarma. Museli by si pouze zaplatit následnou fyzioterapii, ale to nebyl problém, domluvil jsem se na ní se známým odborníkem.
Rodiče trochu pochybovali o úspěchu operace, protože byli dlouho ujišťováni, že jejich dítěti není možné pomoci, a tak se mě zeptali: “Jaké jsou záruky, že se to naší dceři nezhorší?” “To víte, pianistkou se například nestane, ale když bude po operaci chodit na terapii, bude moci ruku používat docela jistě.” “To je pravda,” odpověděl jsem jim.
Umí držet pero, takže s psaním nebude mít žádné problémy. Pak ale rozhovor přerušila sama dívka: “Strýčku doktore, budu umět kreslit? Tolik sním o tom, že se naučím krásně kreslit!” S úsměvem jsem ji ujistil, že to zvládne. Přišel čas operace, ta se zdařila a rodiče poté pravidelně vodili mou malou pacientku na fyzioterapii.
Když za mnou o rok později přišli na běžnou kontrolu, holčička, celá rozzářená, mi předala kresbu. Na listu byla květina s barevnými okvětními lístky a dole byl nápis: “Děkuji vám, pane doktore!”, napsané nejistým dětským písmem. A to víte, že jsem v životě nedostala dražší dárky…
