Nemyslel jsem si, že by se mi to mohlo stát. S manželem jsme na dítě čekali už dlouho. A tady jsem byla v nemocnici, kde mi řekli, že za 7,5 měsíce budu mít dítě.
Domů jsem odcházela nadšená a šťastná. Přišla jsem domů a nikdo mě nepotkal. Můj manžel, jeho otec a matka seděli v kuchyni. O něčem se bavili. “Kdy s ní skončíš?” řekl tchán mému muži. Vešla jsem dovnitř, oni tam seděli a kvůli něčemu se zlobili, tak jsem se rozhodla situaci zlehčit: “Jsem těhotná! Gratuluji!
Mohla jsi to nejdřív říct mně a pak rodičům.” Na ničí tváři jsem neviděla žádnou radost. Rodiče mého manžela se zvedli a odešli s tím, že syna požádali, aby se zamyslel nad tím, co jsem v tu chvíli nechápala.
A pak jsem viděla, jak si mě manžel přišel s rodiči vyzvednout z dětského domova. A první, co tchán řekl, bylo: “Máš odpočty, asi dobré… Dáš mi je. Taková slova mě urazila. Nasedl jsem do auta a odjel. Tyto rozhovory o mých odpočtech neustávaly a manžel mi to řekl:
– “Dej mu to, on nepřestane. Víte, jsou to moje peníze a peníze mého dítěte. Proč bych mu je měl vůbec dávat? Můj tchán to slyšel a řekl: “Neměl ses tak rozčilovat, už dlouho hledáme pro našeho syna novou nevěstu. “Dej mi ty peníze, já si opravím Žiguli, aby aspoň něco zbylo pro tvého syna.”
– O tvoje auto se nestarám. Jestli ho chceš opravit, udělej to na vlastní náklady. Zapomeň na mé dekretáře. Už se s nimi nebavím. Jsem unavená z toho, že musím ve svém vlastním bytě snášet tak odporný přístup ke mně a mému dítěti. Nepracovala jsem proto, abych dávala své poctivě vydělané peníze nějakému cizímu člověku! Který si během mého těhotenství hledá novou nevěstu pro mého manžela. A na vnukovi jim nijak zvlášť nezáleží.
