Chlapec se podíval z okna a řekl babičce: “Babičko, kdy půjdeme ven?” “Dnes je zima, miláčku, až příště,” odpověděla, “a je tolik práce, že není čas na procházku. Olena Petrivna pracovala doma na částečný úvazek, pletla čepice a šály na zakázku. A teď měla zakázku, musela uplést komplet, čepici, palčáky a šálu. Ale vnuk babičku vytrvale žádal, aby se šla projít. “Dobře, dobře, přemluvila jsem tě, půjdeme se projít, ale ne na dlouho, dnes je venku zima a já musím plést,” ustoupila. Vyšly ven, bylo tam pusto, v tomhle počasí už všichni odešli domů.
Vnuk samozřejmě pobíhal kolem, ale ženě už byla zima. “Pojďme, Iljušo, nebo nám bude špatně. Dneska jsme se trochu prošli, a to stačí,” řekla žena. Ale dítě bylo neklidné, běhalo po celém hřišti, schovávalo se v dětském labyrintu a ztichlo. Žena na něj pořád volala a volala, ale on mlčel, šla do labyrintu, zavolala ho a on odpověděl: “Babi, tady je panenka, odneseme ji. Elena Petrovna vešla do labyrintu a uviděla, že je tam pytel a z něj se ozývá pískot. Zmocnila se jí hrůza; otevřela pytel a uviděla dítě, velmi malé, zabalené v tenké plence.
Bylo zřejmé, že dítěti je zima, jeho obličej byl už modrý od chladu. Popadla ho a přitiskla k sobě, aby ho zahřála. Žena třesoucíma se rukama zavolala záchranku. Přijela sanitka a policisté. Dítě odvezli do nemocnice a žena s dítětem zůstala, aby policistům podala svědectví. Policisté se ptali, jak se dítě našlo. Olena Petrivna řekla, že dítě našel její vnuk, který všude běhal, kdyby ji nezavolal, neslyšela by dětské pištění. Jen tak dál!” pochválil ho zaměstnanec. Žena stále přemýšlela, jak mohla vyhodit vlastní krev, jestli jí to nepolámalo srdce. Zaměstnanec se nestačil divit: “Co se prostě stane: lidé ji vyhodí do koše a někomu ji dají, dneska už se ničemu nedivíme. Babička ho požádala, aby jí zavolal a zjistil, jestli je dítě v pořádku.
Dozvěděl se, že dítě bylo vyšetřeno a otestováno, vše je v pořádku, má lehké podchlazení, ale bude v pořádku. I když říkal, že kdyby to bylo o něco déle, dítě by nepřežilo. Propustili je a žena s vnukem odešla. Co je to za práci, pomyslela si, dnes na to rozhodně není čas, při všech těch otřesech. Ráno se rozhodla, že se o dítěti něco dozví, a zavolala do nemocnice. Nejdřív jí nechtěli nic říct: “Proč se zajímáte a kdo je s dítětem příbuzný?” zeptali se na druhém konci. “Nejsme s nikým příbuzní, jen chceme vědět o dítěti, protože jsem to byla já a můj vnuk, kdo ho včera našel,” odpověděla Elena Petrovna.
– Jste to vy, zachránci dítěte. Je to holčička. Je v pořádku. Odvedli jste dobrou práci, nenechali jste ji umřít,” promluvila pracovnice jiným tónem. “Chtěla bych ji navštívit a možná bychom potřebovali něco koupit, přineseme to,” požádala žena. “Obecně se to nesmí, ale pro záchranáře můžeme udělat výjimku, přijďte zítra odpoledne. Přineste pleny a umělou výživu pro novorozence,” řekla zdravotnice. Druhý den, když nakoupili vše potřebné, se s Iljušou vydali za miminkem. Byli vpuštěni dovnitř. Miminko bylo tak malé a roztomilé, že žena nedokázala zadržet slzy. Přinesla s sebou širokou šálu z měkké šedé příze se vzory po okraji, kterou sama upletla.
Jednoho dne ji chtěla uplést, ne proto, aby ji prodala, ale aby ji prostě upletla, a ona tam ležela, jako by čekala na svůj čas. Přikryla jím to dítě a popřála mu štěstí, utřela mu slzy. Znovu zavolali a ptali se na osud děvčátka; jmenovalo se Sofie. Nedbalou matku našli a zbavili ji práv k dítěti. Zanedlouho bylo děvčátko adoptováno a jedna bezdětná rodina si ji na první pohled zamilovala a ujala se jí. Uplynulo osmnáct let. Jelena Petrovna velmi zestárla, ale je stále živá a aktivní, peče vnukovi jeho oblíbený koláč: slíbil, že přijde, byl velmi tajemný a nic víc neřekl, jen ji požádal, aby uvařila něco chutného, a řekl, že má pro ni překvapení.
Otevřely se dveře a dovnitř vešel Ilja s dívkou: “Babičko, seznam se s mou přítelkyní Sofií, budeme se brát, jsme jako dvě poloviny jednoho celku, když jsem ji uviděl, připadalo mi, že ji znám celý život.” “Páni, to je skvělá zpráva, Iljušo!!! Vítej v naší rodině, Sofie,” byla žena nadšená. Dívka byla v rozpacích, usmála se a začala si na kabátě rozmotávat šátek; Jelena Petrovna si ho všimla a oněměla.
– Jaký máš zajímavý vzorovaný šátek, – řekla žena dívce. – Ano, tenhle šátek mám u sebe, co si pamatuji, už mnoho let se s ním nemohu rozloučit, vážím si ho, nosím ho jen zřídka. Samozřejmě, že Jelena Petrovna poznala tento šátek, který kdysi dala nalezenému dítěti pro štěstí. Je úžasné, jak to v životě chodí: Ilja zachránil svou budoucí ženu. Bylo zřejmé, že si byli shůry souzeni, a byla to prozřetelnost, která k ní toho dne chlapce přivedla, aby ji zachránil.
