Z vesnice přišla babička se dvěma těžkými balíky. Nenavštěvovala svá vnoučata tak často, ale za poslední peníze jim koupila nějaké dárky, aby jim udělala radost.
Při každé návštěvě nepřicházela s prázdnýma rukama, ale tentokrát se překonala, protože každý balíček vážil téměř deset kilogramů. Žena se nebála s takovým břemenem urazit dlouhou cestu, protože jí syn slíbil, že se s ní setká. Když však dorazila, na nádraží nebyl. Musela balíky odložit a vytočit číslo.
Neodpověděli hned, až po hodině, po desátém volání. Synův hlas zněl zmateně: -“Mami, promiň, zapomněl jsem, že dnes přijdeš. Vlastně jsme jeli za Olininými rodiči do kraje a zůstaneme tu týden. Přijeli jste zbytečně, vraťte se.
Upřímně řečeno, nevěděli jsme, že to takhle dopadne, tak jsem tě zapomněl varovat a prostě jsme spontánně odjeli. Marii Michajlovně se v očích objevily slzy. Neřekla nic, jen suše konstatovala: -Dobře. Oba balíčky předala bezdomovcům na nádraží,
Bylo by velmi obtížné odnést ji zpět a její ruce už trpěly její váhou. Synovi svou nelibost nevyjádřila a on nikdy nepochopil, jak moc jeho jednání matčino srdce zraňuje.
Vždyť Maria do jeho výchovy vložila srdce i duši a on ji ani nenavštívil, když byla stará. Když jí o měsíc později zavolala snacha a požádala ji, aby o víkendu pohlídala vnoučata, aby mohla s manželem odjet na svatbu ke známým, odmítla. Už ji unavovalo, že si na ni vzpomene, jen když je to nutné.
