Všechno se to stalo dnes ráno v autobuse. Nastoupil do něj mladý muž s taškou, z níž sotva vykukovala vojenská uniforma. O pár minut později zazvonil telefon… Seděli jsme v minibusu.
Nastoupil mladý muž. Byl v civilu. Nesl cestovní tašku, ze které sotva vykukovala vojenská uniforma. Hlasitě všechny pozdravil. Lidé se na něj překvapeně dívali. Posadil se k okénku.
A jeho oči, jeho oči neuvěřitelně zářily štěstím. Všichni se na něj dívali. O pár minut později mu zazvonil telefon. A pak ten cestující začal mluvit. A celý mikrobus ztuhl v očekávání…
“Mami, slyšíš mě, neplač? Mami, jsem tady, slyšíš? Už jsem skoro doma, za pár minut se uvidíme, mami! Mami, neplač! Mám deset dní dovolené! Mami, tolik jsi mi chyběla!
Ženy v minibusu nemohly zadržet slzy. A mladý muž, ponořený do rozhovoru se svou matkou, to všechno ani neviděl.
A v tu chvíli všichni pochopili, že vzhledem ke stavu, v jakém Ukrajina žije už více než pět let, to byla pro oba – matku a syna – ta nejšťastnější, nejvítanější slova. “Mami, neplač, já jsem přijel!
