– Páni, jaké mají Petrovovi štěstí. Je vidět, že mají pozdní děti, a to trojčata. “Dovedu si představit, jaké emoce museli prožívat, když se o tomto daru osudu dozvěděli,” řekla Maya při pohledu na pětileté děti sousedů, které si s její dcerou hrály na hřišti.
Její tazatelka, která na rozdíl od Mayi bydlela v domě jen několik měsíců, byla ve čtvrti starousedlíkem a o všech obyvatelích věděla téměř vše. Z jejího pochmurného tónu Maya pochopila, že věci nejsou tak jasné, jak si představovala.
– Co se děje?” zeptala se. – Jsou ty děti nechtěné? Sousedka mlčela. Maya pokračovala: “To se nedá poznat. Myslím, že děti i rodiče jsou velmi šťastní.” – Ne rodiče, ale prarodiče. Proč jim říkají tati a mami?” – Protože své rodiče neviděly od narození. Je to smutný příběh. Jsou to děti Petrovovy dcery Oleny.
Byla tak šťastná se svým manželem. A on byl tak starostlivý, že z ní sfoukl prach. A když zjistili, že budou mít dvě děti, a ne jedno, Serhij začal pracovat dvakrát tak tvrdě.” – Tři děti. – Dvě. Ultrazvuk ukázal dvojčata. Nikdo netušil, že se narodí třetí, dokud se nenarodila. Serhij byl speditér. Ale těsně před porodem se snažil nejezdit na dálkové lety. A den před odchodem lékařů měl strašnou nehodu. A byl pryč… Olena už byla v nemocnici a rozhodli se jí nic neříkat.
Porody proběhly dobře, s překvapením, myslím ten třetí. Olena byla tak šťastná, že si pořád představovala, jak bude Serhij reagovat na třetí dítě. A když se dozvěděla pravdu, omdlela. Rodiče o ni měli velký strach, co kdyby se jí něco stalo.” – Taky se jí něco stalo?
– Ne. Olena prostě druhý den ráno z nemocnice utekla. Zavolala matce a řekla, že se nevrátí, že tři děti nezvládne a že je bez Serhije nepotřebuje. Už měla v úmyslu být šťastná, založit novou rodinu. To se jí podařilo, má dítě, ale od té doby rodiče nenavštívila. “Je dobře, že děti mají tak skvělé prarodiče. Bůh jim žehnej!
