Dima byl nejšťastnějším mužem na světě, protože měl ženu Světlanu. Miloval ji tak moc, že si nedokázal představit nic jiného. Zdálo se, že budou nerozluční navždy. Světlana mu všechno odpustila.
Když Dima zůstal venku celou noc a šel ven s kamarády, nic se nedělo, protože byli ještě mladí a každý chtěl jít ven. Když se Dima vrátil domů střízlivý na týden, bylo to také v pořádku, protože měl kamarád narozeniny a musel je oslavit. Svitlana si toho hodně nechala líbit, přivírala oči a snažila se Dimovo počínání omluvit.
Ale s narozením syna se ve Světlině životě všechno změnilo. Rázem se stala dospělou, přestaly ji zajímat Dimovy oslavy a setkání, stala se matkou. A to, že se Dima stal otcem, ho příliš netrápilo. Mohl si s dítětem chvíli hrát, ale to bylo všechno. Zvlášť ho rozčiloval pláč malého syna.
Jednoho večera přišel Dima domů ve špatné náladě. Když se zeptal, co bude k večeři, Světlana mu řekla, že všechno je v lednici, ať si to ohřeje sám. Světlana strávila se synem celou noc i den, chlapec byl plačtivý a rozmarný, bolelo ho bříško. Sama byla vyčerpaná, takže na manželovu večeři zdaleka nebyla připravená. Dima se rozzuřil. Potřeboval, aby mu jídlo naservírovali hned a tady:
-Odložíš to a uvaříš mi pořádné jídlo, nebo jsi celý den příliš unavený na to, abys něco dělal? Dima začal křičet, ale Světlana beze slova odešla do druhého pokoje. Dima k ní přiběhl, otočil ji a vlepil jí facku na tvář. Pak odešel z domu. Světlana si uvědomila, že právě v tu chvíli jejich rodinný život skončil. Začala si balit věci.
Když se Dima vrátil domů, bylo ticho. Myslel si, že se Světle podařilo dítě uklidnit. Ale ve skutečnosti doma prostě nikdo nebyl. Teď byl Dima navždy sám. Ať se snažil sebevíc prosit o odpuštění a prosit Světlu, aby se vrátila, nemohla mu odpustit. A Dima jinou ženu nehledal, neviděl v tom smysl, protože miloval jen Světlanu.
