Průvodčí odmítl stařence uvolnit místo a ona za to tvrdě zaplatila. Bylo to takto. Na nádraží jsme nastoupili do vagonu téměř před odjezdem. V kupé naproti mně bylo místo pro starou paní.
Seděla skromně u okna s rukama v klíně. Bezpochyby neškodné stvoření. Několik malých kabelek ležících úhledně pod sedadlem nikomu nevadilo.
Průvodčí přišel zkontrolovat jízdenky. Stará paní po předložení jízdenky náhle požádala ženu, aby jí pomohla ustlat, protože jí to dělá potíže, třesou se jí ruce. Vypadalo to jako neškodná prosba.
Ale co se stalo potom! Jako by se v průvodčí něco našlo, vyplavala na povrch jakási skrytá zášť. “Jsem snad váš sluha, nebo co? А? Mám tě krmit lžičkou? Třesou se ti ruce – měl bys být doma, a ne cestovat po vlacích!” “Cože?” zeptal se průvodčí.
Babička se jen tiše snažila argumentovat tím, že průvodčí mají pomáhat cestujícím, kteří si sami nemohou poradit. Ale teta pokračovala: “Teď tě pustím, když tady budeš žonglovat s řidičákem. Víš, jaký mám plat? Nic vám nedlužím.” A ve stejném duchu. Potichu jsem zapnul diktafon na telefonu a zastal se babičky.
Cestující vedle mě se také neuklouzli. Rychle jsme ženu posadili zpátky na sedadlo, já pomohl babičce ustlat a zavolal na linku důvěry. Situace se vyřešila rychle: svědků bylo dost a rozhovor byl nahrán. Jak jsem se později dozvěděl, průvodčí byl propuštěn. A to z dobrého důvodu! Za své chování zaplatila prací.
