Moje dcera čeká druhé dítě. Poprvé jsem byla proti, ale druhé dítě prostě nesnesu. Jde o to, že moje dcera žije se svým druhem v pronajatém bytě.
Vdávat se nechtějí, respektive můj partner nechce, říká, na co potřebujeme razítko do pasu, když se nám žije tak dobře. Já proti tomu nic nemám, ale už mají tříleté dítě a druhé je na cestě. Navíc jejich dcera dala po narození prvního dítěte výpověď a jejich společný manžel nemá stabilní práci.
Žijí v chudobě, sotva vycházejí s penězi, a pak je tu ještě druhé dítě. Dcera dobře věděla, co si o její rodině myslím, a své těhotenství přede mnou tajila až do samého konce.
Když jsem se s ní o tom snažila mluvit, vysvětlit jí, že si druhé dítě teď nemohou dovolit, začala mi to dcera vyčítat, že do toho nemám co mluvit, protože zatímco jiné babičky hlídají vnoučata, já se o dítě vůbec nezajímám. Ano, neměla jsem čas sedět s vnukem, protože pracuji, ale každý měsíc jsem jim finančně pomáhala.
Někdy jsem jim dávala peníze jako dárek, aby se dcera necítila tak trapně, kupovala jsem jídlo a pleny pro dítě. Ona a její švagr v životě nic nedokázali, žijí v chudobě, a já za to můžu? Moje hloupá dcera nechápe, že když její manžel náhle opustí rodinu, nezůstane jí nic.
Nebylo by lepší jít do práce a koupit si byt, než mít druhé dítě? To všechno se dceři nedá sdělit: obviňuje mě a říká, že mou pomoc nepotřebuje. No dobře, nedostane už ani korunu, uvidíme, co jí přinese budoucnost. Stejně za mnou přiběhne se dvěma dětmi…
