Jeho žena nebyla zachráněna, domů si přinesl malý balíček – dceru. A ta našla vlastní matku. “Děvče, za kým jsi přišla?” zeptala jsem se. “Hledám maminku, neviděla jsi ji?” podívala se na mě asi šestiletá holčička. zamyslela jsem se, v tomhle domě jsem bydlela docela nedávno, a pokud vím, byt, před kterým stála, byl celou dobu prázdný. “Ale tam nikdo nebydlí,” odpověděla jsem dívce. v odpověď se rozplakala a posadila se na schody. “Teto, my opravdu potřebujeme maminku! Jen ona může všechno změnit, tátovi tolik chybí. byla jsem bezradná, nevěděla jsem, jak tomu úžasnému stvoření pomoci; sama jsem děti neměla, takže jsem nevěděla, jakým způsobem se k
přiblížit. Mohla jsem ji obejmout, pozvat na čaj, ale ona by k neznámé tetě těžko šla. V tu chvíli mi zazvonil telefon; poprosila jsem dívku, aby nikam nechodila, a běžela jsem to zvednout. Když jsem se vrátila, nebylo po ní ani stopy. Celý večer jsem ji nemohla dostat z hlavy, a tak jsem se rozhodla zavolat paní domácí, od které jsem si byt pronajala, a zeptat se, kdo jsou moji sousedé na schodišti. “Už pět let tam nikdo nebydlí,” řekla Ljubov Ivanovna, “proč to potřebujete vědět?” “Dneska přišla nějaká dívka, hledala matku.” Sousedka mlčela, jako by si na něco vzpomněla. “To musí být Katina dcera, už dlouho tu nebyla. Její manžel je sám a s dítětem v náručí, nejspíš bydlí v tomhle bytě.
Nemohl jsem, tak jsem se odstěhoval. Od té doby byl prázdný. Víš, Ire, oni teď nebydlí daleko, kdyby zase přiběhl, vezmi ho domů,” a žena mi nadiktovala adresu. Jednoho dne, v předvečer novoročních svátků, jsem zaslechl tiché klepání a vzlykání. Vrhla jsem se ke dveřím – byla tam ona, ta samá šedivka, a plakala. “Co se ti stalo? Kde máš tátu? Je doma, já hledám mámu,” řekla tiše. Vzpomněl jsem si, že mám někde zapsanou její adresu, a běžel jsem ji najít, tentokrát jsem dívku požádal, aby na mě počkala. Vešla dovnitř, rozhlédla se a posadila se na puf na chodbě. A když jsem
konečně našel ten cenný kousek papíru, už sladce spala, schoulená do klubíčka. Opatrně jsem dítě přenesla do obývacího pokoje na pohovku a znovu vytočila číslo bytné: “Ljubov Ivanovno, omlouvám se za potíže, vzpomínáte si, že jsem vám říkala o dítěti, které chodí do prázdného bytu naproti? Chtěla jsem ji vzít domů, ale zatímco jsem hledala adresu, holčička usnula. Bojím se, že ji bude hledat její otec.” “Víš, Ir, bydlím kousek od nich, zkusím tam teď zajet, buď v kontaktu.” “Dobře,” zavěsila jsem telefon a bezděčně jsem dívku obdivovala. Urovnala jsem jí neposedné vlasy, poplácala ji po ramen…. Tolik jsem snila o svých dětech, ale bohužel mi nebylo souzeno, aby se můj sen splnil. Žili jsme s manželem v klidu a míru.
Otěhotněla jsem hned, ale po nějaké době jsem o dítě přišla. Otěhotněla jsem hned, ale po nějaké době jsem o miminko přišla. Asi to bylo stresem v práci, čekali jsme na test, byli jsme nervózní, pracovali jsme bez odpočinku. Když jsem zjistila, že čekám další dítě, dala jsem v práci výpověď, ale osud měl se mnou zřejmě jiné plány – o to miminko jsem opět brzy přišla. A pak, ať jsme se snažili sebevíc, nemohla jsem znovu otěhotnět. Brzy mě manžel opustil; vím, že jeho dcera vyrůstá v jeho nové rodině, ale nikdy jsem o něm už nic neslyšela, záměrně jsem ho vyloučila ze svého života spolu se společnými přáteli a známými. žila jsem takhle už více než sedm let, sama v pronajatém bytě. mé myšlenky přerušilo tiché
zaklepání na dveře. Spěchala jsem otevřít a nevěřila svým očím – na prahu stál můj bývalý manžel. “Jak ses sem dostala?” “Přišla jsem si pro dceru, počkej, Kirova 5, že?” “Přesně tak. Takže tohle je vaše dcera? Pojď dál, spí,” šli jsme do kuchyně a já postavila na čaj. Nečekala jsem, že na prahu svého bytu někoho uvidím, ale život nám občas připraví jiná překvapení. Můžu Aňu vzbudit a odvést ji domů. – Nech ji spát, co se děje? Už několikrát přišla a klepala na protější dveře.” Jura unaveně zavřel oči a pak začal vyprávět příběh: – Před několika lety jsme v tomhle bytě bydleli s Káťou. Zdědila tento byt po svém dědečkovi. Po svatbě jsme se sem nastěhovali.
do tohoto bytu. A brzy Káťa otěhotněla a já jsem byl v sedmém nebi! Vzpomínám si, jak jsem vezl manželku do nemocnice, plakala, měla strach, asi to cítila. Vzala mě za ruce a poprosila, abych se postaral o dítě, kdyby se jí něco stalo. Během porodu začaly komplikace a manželku se nepodařilo zachránit. – Je mi to líto, moc líto, – poplácal jsem Juraje po rameni, viděl jsem, jak se vzpamatovává, ale po tvářích mu znovu a znovu stékaly zrádné slzy, jako by všechnu tu bolest držel v sobě a teď mu došly síly a propuklo to. pak jsem uslyšel na chodbě dupot dětských nožiček. Juraj se vrhl k dceři, objal ji a přitiskl k sobě. “Aňo, měl jsem strach, proč jsi odešla, aniž bys mě varovala?” “Chci jen najít maminku.” “Najdeme ji, ale později, jdeme domů.” “Děkuji ti, Iro, tady je moje číslo,” podal mi Jura vizitku, “zavolej mi, kdyby sem Aňa zase přiběhla.
Bydlíme nedaleko, takže už dobře zná cestu.” “Jak se dozvěděla adresu tohohle bytu?” zeptala jsem se. “Ukázal jsem jí ho,” povzdechl si, “musel jsem si vyzvednout nějaké věci, Aňa viděla na stěnách Kátiny fotky a od té doby sní o setkání s matkou. Řekl jsem jí, že Káťa právě odjela, ale že se určitě jednou vrátí. Odjeli a o pár dní později mi zavolal Jura. Tak jsme se s ním zase začali bavit, chodili jsme spolu o víkendech do parku, do kaváren a do kina. Aňa ke mně přilnula, a dokonce mi jednou řekla mami. “Ir,” řekl mi jednoho dne Jura, “nastěhuj se k nám, přestaň se toulat, Aňe se po tobě stýská, často se tě ptá.” “A ty?” – “A mně,” podíval se dolů a vzal mě za ruce, “se po tobě moc stýská. Je mi to všechno líto.
