Když Taras odešel do armády, Julija mu slíbila, že na něj bude věrně čekat. A slib dodržela – psala svému milému na vojnu dopisy s vášnivými vyznáními lásky, malovala je květinami a srdíčky a na konci dopisu vedle slova “polibek” nechávala otisk rtů. Milovala ho opravdu bezmezně – tak, jak jen lze člověka upřímně milovat, a když byl pryč, minuty jí připadaly jako hodiny.
Proto Julija stále nemůže uvěřit, že jí to Taras mohl udělat. Srdce jí říkalo, že to není pravda, že na ni nemohl zapomenout. A když její milý přestal odpovídat na několik jejích pravidelných dopisů a pak jí několika slovy napsal, že by na něj měla zapomenout, byla nucena brát všechny za pravdu. Julie se provdala za prvního muže, na kterého narazila. Samozřejmě bez lásky.
Svou pošlapanou lásku a své srdce navždy uzamkla, aby se znovu nespálila. A nikoho nemohla milovat víc než Tarase. Julie byla zaneprázdněná v kuchyni, když se ozval zvonek. Šla mu otevřít tak, jak byla, v zástěře a pantoflích. Před ní stál zralý Taras v důstojnické uniformě.
– Nevěřil jsem, že ses vdala, tak jsem se rozhodl, že se o tom přesvědčím. Ale vidím, že je to pravda,” řekl a v očích se mu zračila taková bolest, že se zdálo, že se každou chvíli rozpláče, “teď už chápu, proč jsi mi neodpověděla na dopisy. Otočil se k odchodu, ale Julie ho zadržela: “Jak to můžeš říct? To ty jsi mi psal, abych na tebe zapomněla…” Žena se buď vymlouvala, nebo obviňovala a ničemu nerozuměla.
– Já?” zeptal se chlap po dlouhé odmlce. – Ano, minulý týden jsem ti poslal poslední dopis z armády v naději, že se setkáme… Julii se zastavil knedlík v krku. Nenechal ji říct ani slovo. Tváře jí pálily slzy a mysl měla plnou otázek: “Jak? Proč?” Ještě téhož dne se Julie vydala za rodiči. Možná věděli víc než ona. Vždyť Tarase nikdy neměli rádi, protože neměl dost peněz.
– Odpusť nám, dcero. Chtěli jsme, aby ses měla lépe, protože víme, jaké to je, když musíš shánět drobné, abys mohla koupit dětem sladkosti. Kdysi jsme si tím prošli a chtěli jsme, abys měla lepší život.” Matka s otcem se střídali a nedokázali ovládnout své emoce. “Ale vy jste nehleděli na to, že jste chudí, milovali jste se a navzdory všemu jste se vzali.
Tak proč mi chtěli zničit život? Jak jste mi to mohli udělat?” vyčítala Julie rodičům. “Tady,” podala matka dceři tucet dopisů. Když si je ve vedlejším pokoji četla, Julie se nerozplakala – vzlykala nahlas jako věrný vlk, který vyje. V posledním dopise, o kterém jí Taras vyprávěl, byla sněženka, která za týden uschla, a vedle ní bylo napsáno: “Dlouho jsem ji hledal, ale našel jsem ji pro tebe.” “A co?” zeptal se Taras.
Večer se Julie vážně bavila s manželem, který si kromě práce, peněz a přátel, nebo snad dokonce přítelkyň (jak jí nejednou naznačili “přátelští” sousedé), ničeho kolem sebe nevšímal. Rozešli se tiše a pokojně – jako lodě na moři. Julija poprvé v životě překonala strach z noci a vydala se na procházku do města.
Už se však ničeho nebojí, protože jde do domu někoho, kdo ji opravdu miluje a koho nikdy nepřestala milovat… …Čas smyl všechna nedorozumění a zášť. V rodině Julie a Tarase vyrůstají dva blonďatí synové. Prarodiče jsou šťastní, že mají vnoučata. A všichni jsou si jisti, že největší bohatství je, když v domě vládne upřímná láska.
