Anna Petrovna se cítila velmi osamělá. Dnes slaví 70. narozeniny, ale místo aby je oslavila s rodinou, sedí na lavičce na nemocničním náměstí a pláče. Její syn ani dcera matce nepogratulovali. Alespoň sousedka z oddělení na ni nezapomněla a dokonce jí dala kapesník a sestra ji na počest narozenin pohostila jablky. Anna Petrovna byla v dobrém pečovatelském domě, ale tamní personál byl naprosto lhostejný. Přivedl ji sem její syn. Bydlela ve vlastním bytě, když ji syn požádal, aby na něj přepsala majetek, ale on řekl, že se vlastně nic nezmění, že tam bude bydlet dál.
Když byly dokumenty hotové, syn se nastěhoval ke své matce a její ženě a tato snacha byla stále nespokojená se vším, co Anna Petrovna dělala. Syn se matky zastal a později mu tyto střety začaly být zcela lhostejné. Pak si Anna Petrovna začala všímat, že si její syn a snacha často šeptají. Později jí řekli, aby si sbalila věci do penzionu – aby si zlepšila zdraví a odpočinula si. Matka se mu podívala do očí a trpce se ho zeptala: “Dáváš mě do almužny, synu? Syn řekl, že jen na měsíc, ale už se nevrátil. Uplynuly celé dva roky a syn ani dcera matku nenavštívili.
A nejhorší je, že kvůli takovému synovi předtím ublížila své dceři. Anna pocházela z vesnice, tam si vzala Petra, žili chudě, ale měli jídlo ze zahrady. A pak přišel na návštěvu k rodičům soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se ve městě dobře žije. Platí tam dobré platy a hned vám dají bydlení. Petro přemluvil svou ženu, aby odešla do města, prodali dům, koupili byt a starý Záporožec. Měl nehodu a Anna zůstala sama se dvěma malými dětmi v náručí.
Pracovala ve dne v noci – myla podlahy, uklízela, aby ušetřila nějaký ten peníz. Myslela si, že postaví děti na nohy a ony jí pak pomohou. Ale tak se nestalo. Její syn ji stále obtěžoval, buď aby splatil dluhy, nebo něco jiného. A její dcera Daryna se vdala a snažila se s manželem ušetřit peníze na vlastní dům. Matka tehdy dávala všechny peníze synovi, dceři vůbec nepomáhala a Daryna kvůli tomu měla často konflikty a říkala: “Když nedáš mně, nedávej jemu, šetři si je na stáří.
Pak ale jejímu synovi diagnostikovali nemoc, která vyžadovala peníze na léčbu. V tu chvíli už měla dcera našetřenou potřebnou částku na bydlení, ale požádala o trochu víc. Anna nevěděla, co má dělat, synovo onemocnění nebylo vážné, ale jeho zdraví bylo důležitější, a tak mu peníze dala. Dcera se urazila, ale nic neřekla a vzala si s manželem půjčku. Později se syn také oženil a rozhodl se koupit si dům a matka mu pomohla, protože peníze opět našetřila.
Daryna se to dozvěděla a řekla jí, že už není její matka, a že pokud má problémy, nemá ji kontaktovat. A už dvacet let spolu nemluví. Kdyby mohla vrátit čas, věnovala by se oběma stejně, syna naučila samostatnosti, a tak se za dceru stydí, protože ji prostě provdala a o syna se plně starala. Přemýšlela o tom všem, když najednou uslyšela: “Mami! Srdce se jí rozbušilo. Pomalu se otočila. “Moje dcera. Daria. Podlomily se jí nohy, málem upadla, ale dcera přiběhla a zvedla ji.
“Jé, já tě hledám už dlouho, brácha to dlouho nepřiznal, ale já mu vyhrožovala, že se bude soudit o byt, a on se rozešel. S těmi slovy vešly do budovy a posadily se na gauč v předsíni. Dlouho si povídaly a dcera odvedla matku k sobě. V té době už měla Anna Petrovna dvě vnoučata a teď dceři vděčně pomáhá. Všichni žijí společně v třípokojovém bytě a Dariinu manželovi to nevadí. On i jeho žena jsou celý den v práci a děti se doma nenudí. Anna Dmitrijevna je teď vděčná za každý den v rodině, kde cítí, že ji někdo potřebuje, a na dny v penzionu zapomněla jako na zlý sen.
