Jsem lékař. Během své lékařské praxe jsem toho viděl hodně… Když starý, nemocný člověk, loučící se s rodinou, klidně mluví o závěti, je to děsivé, ale přesto pochopitelné. Prožil svůj život a nyní, unaven bojem s nemocí, chce dokončit své pozemské záležitosti tím, že dá věci do pořádku.
Když však podobná slova stejně klidně vysloví šestileté dítě, je to děsivé. Já, šedesátiletý muž, lékař, jsem opustil Andrijovo oddělení, přišel do své ordinace a rozplakal se z bezmoci… Andrijovi byly tři roky, když si začal stěžovat rodičům na své bolesti. Ti ho okamžitě odvedli k lékařům. Jednoho lékaře za druhým. Celkem chlapce vyšetřilo deset lékařů, ale nikdo nedokázal odpovědět na otázku, jakou nemocí chlapec trpí.
Teprve po šesti měsících byla stanovena konečná diagnóza. Jedná se o vzácné onemocnění. Vyskytuje se u jednoho dítěte z milionu. A bohužel je téměř nevyléčitelná. Prakticky proto, že vždy existuje šance na zázrak. Naděje, že se dítě uzdraví, byla velmi malá, ale naděje tu byla. Rodiče ho vzali na léčbu do Izraele, Německa a Švýcarska.
Bohužel veškerá snaha jeho rodičů a lékařů byla marná. Chlapec strávil poslední týdny svého života v naší nemocnici. Snažili jsme se alespoň zmírnit jeho utrpení. Andrejovi bylo nedávno šest let. A jednoho dne si chtěl promluvit se svými rodiči. Sestřička pozvala Andrejovu maminku a tatínka do jeho pokoje. Já jsem byl také přítomen.
Na první pohled bylo jasné, že rozhovor bude vážný. “Mami, tati,” začal, “chtěl bych vás požádat o jednu věc. Tohle je moje poslední přání. Slib mi, že mi ho splníš. Všichni věděli, že chlapci už nezbývá mnoho času. A věděl to i on sám. Nikdo se tedy nesnažil Andriuše přesvědčit, že se uzdraví.
Jeho matka začala plakat a otec ji vzal za ruku a řekl: “Slibujeme.” Slyšel jsem jiné matky a otce, jak si stěžují, že jejich děti potřebují léky, aby se uzdravily. Chci, aby mi je vzali a dali je těm dětem. Té noci chlapec zemřel… Díky němu mohli lékaři vyléčit pět dětí. Věřím, že se na ně Andrej dívá z nebe a užívá si s nimi života…
