Žiji v České republice. Do práce dojíždím po výborných silnicích skvělým autobusem s měkkými sedadly, který vždy přijede včas, takže si mohu naplánovat svůj program. Žiji v zemi, kde 60 % obyvatel nechodí do kostela a považuje se za ateisty, ale zároveň má Česká republika vyspělý automobilový průmysl a několik světoznámých značek. V práci nemusím psát zprávy a vyplňovat sebehodnotící tabulky, nemusím podstupovat hodnocení a soutěžit s kolegy o povýšení. Poprvé mám vlastní třídu a báječné studenty, které mám ráda. Ulice v mém městě se jmenují Lipová, Školní, Kurortná a hlavní náměstí. Můžu večer odejít z práce a nemusím se bát dopravy.
Baví mě objevovat hudbu českých skladatelů, a to jak těch, které jsem už znala, tak těch, které jsem nikdy předtím neslyšela. Mohu chodit na semináře a mistrovské kurzy, kolikrát chci, a mohu se účastnit rekvalifikačních kurzů, jak často chci, protože moje práce tohle všechno pokrývá.
Naše pedagogické rady jsou zábavné a plné vtipů. Můžu jít po ulici a cizí člověk mi řekne “dobrý den”. Dostávám plat, který bych na Ukrajině nikdy nedostala, a moje vzdělání je ceněno. Mám možnost cestovat, kterou bych na Ukrajině nikdy neměl. Moje dítě konečně chodí rádo do školy. Bydlím v domě s čistým vchodem, teplými stěnami, regulovaným topením v každémpokoj a krásný výhled z okna.
Dešťová kanalizace je zde vedena přímo pod zemí a plynové potrubí je zakopáno ve zdech. Žiji v zemi, kde se třídí odpad a popelnice jsou čisté a nezabíjejí odpad. Nemusím každý měsíc provádět odečty elektroměrů ani pouštět pracovníky komunálních služeb do bytu. Dodavatelská firma provádí všechny přepočty a rozdíl nám převádí. Vím, že když se něco stane, pohotovostní služba přijede během několika minut a pomůže mi.
Na Ukrajině jsem trpěla depresemi kvůli nízkým platům, neustálému pocitu, že jste někomu něco dlužni, nemožnosti koupit si krásné věci, nemožnosti jít tam, kam chci, rozbitému asfaltu na dvořea špatným silnicím, ucpaným a starým minibusům, neustálé hrubosti kolem mě, – zelené plesnivé zdi mého domu, na které se valí voda z rezavého okapu, nutnost občas chodit na různé úřady, špatné známky mého syna ve škole a jeho kategorická nechuť chodit do školy, nemožnost obhájit pravdu u soudu, pocit nejistoty.
Říkají nám, že nezáleží na tom, kde žijete, protože se přenesete do jakékoli země. Tak proč jsem se tu konečně cítil jako člověk? A je mi velmi líto, že lidé žijící v mé rodné zemi musí denně bojovat s různými okolnostmi. A řeší problémy, které je nevedou ke štěstí, místo aby si kolem sebe uspořádali život.
