Veročce zemřela matka, když jí byly pouhé dva roky.Její otec nechtěl plnit své závazky, a tak holčičku jednoduše odvezl k prarodičům, nechal ji před jejich plotem a odjel. Babička Alla nikoho neviděla, jen zaslechla zvuk dveří auta a vyšla se podívat, co se děje.
Když uviděla svou vnučku, nemohla uvěřit, že by to její zeť mohl její dceři udělat. Večer se k nim připojil dědeček. Když uviděl svou vnučku, objal ji a zeptal se své ženy: “Přijel k nám na návštěvu můj zeť? Není už pozdě? Jak dlouho se zdrží?” “Ano, přijel, opustil dceru a odjel. Je pravdivé rčení, že dítě nepotřebuje nikdo jiný než jeho matka.
Staří lidé byli rádi, že mají vnučku u sebe. Byli by rádi, kdyby Věra vyrůstala s rodiči, ale protože její osud byl tak osudový… Dívka se velmi rychle naučila, že je kopií své matky. Všechno chápala za pochodu a vždycky každému nabízela svou pomoc. Škoda, že u toho nebyla Věřina matka, aby viděla, jakou krásnou dceru porodila.
Dívka už od útlého věku všechny ohromovala svou laskavostí a vnitřním jádrem. Její prarodiče začali velmi brzy šetřit peníze, aby jí mohli poskytnout kvalitní vzdělání. Když Vira vystudovala univerzitu, vrátila se do vesnice a žila s prarodiči. Ti už byli velmi staří. Vira chápala, že potřebují pomoc, ale zároveň svou vesnici z celého srdce milovala.
Brzy si Vira postavila farmu, koupila několik krav a pak se farma začala rozrůstat, práce přibývalo a ona to všechno sama nezvládala. Postavila vedle farmy několik domů a začala hledat pracovníky s ubytováním a dobrým platem. Na její inzerát přišel starý muž.
Byl dobře opotřebovaný, protože vypadal o deset let starší, než byl jeho věk. Řekl, že je Věřin otec. Dívka ho nejprve chtěla poslat pryč, ale rozhodla se dát otci šanci promluvit. Věra našla sílu otci odpustit a nechala ho bydlet v domě na statku, protože co může být horšího než osamělé stáří?
