Před deseti lety jsme s manželem koupili dům ve vesnici. Byli jsme šťastní.” “Nebuď šťastný. Brzy tě budou mučit hosté,” usmála se matka. Jejím slovům jsem nevěřila. A pak to začalo. Zpočátku to bylo hrozné. Každý víkend, každý svátek k nám chodili nezvaní hosté.
Samozřejmě, každý chce utéct z betonu a asfaltu do přírody. Udělat si grilovačku. A když je poblíž střecha nad hlavou, lázně a řeka, přitahuje vás to jako magnet. A co hostitelé? Někdy nemáte čas uklízet po sobotních hostech a nedělní hosté už se blíží. A je dobré, když přijdou s vlastním marinovaným masem.
A pak jsou tu ti, kteří odcházejí s prázdnýma rukama. Nebo si s sebou vezmou láhev.Jako by chtěli něco naznačit. Jako by hostitelé neměli jiné starosti než přijímat nezvané hosty. Vždyť máme také hospodářství a zeleninovou zahradu.
Ztratil jsem trpělivost a řekl jsem, že všechny nezvané hosty od brány odvrátíme. Předstírali, že jsou uraženi. Ale nepřestali přicházet. Jednoho dne mi sousedka, babička Aňa, řekla: “Táňo, oni k tobě pořád chodí. “Heuréka!” vykřikla jsem: “Děkuji ti, babičko Aňo. Jsi geniální. A začala jsem jí líbat tváře.
Babička Anya jen udiveně vytřeštila oči… Jaro. Začátek zahradničení. A první hosté jsou na prahu. Všem jsem dala lopaty a řekla jim, ať okopou zahradu. Hosté najednou měli nějaké neodkladné povinnosti, a tak tiše odešli. Nečekali na lázeň ani na grilování. O týden později se ozvali ostatní.
Žádali o povolení přijít na návštěvu. “Samozřejmě, přijďte. Já naložím maso, manžel ohřeje lázeň. A vy nám můžete pomoci kydat hnůj a na zahradě je spousta práce. Nepřišli. Tak jsem hosty vyplašila. Samozřejmě ne všechny. Jsou tací, kteří přijdou a pomohou s prací. Z takových hostů máme vždycky radost. Vítejte!
