Ivana Petroviče by nikdy nenapadlo, že nebude mít místo ve vlastním bytě. – “Tati, nerozčiluj se,” vyšla na balkon jeho nejstarší dcera Larysa. Slituj se nad svými vnoučaty a dej nám svůj byt. -Přestěhujte se k Ostapově matce, má třípokojový byt. – “Tati, víš, že s ní nebudu vycházet,” řekla, práskla dveřmi a šla dovnitř.
Ivana to překvapilo, protože si myslel, že svou nejstarší dceru se svou zesnulou ženou vychovali správně, ale jak se ukázalo, došlo k jistým opomenutím. “Dědo, copak nás nemáš rád? Proč jsi tak chamtivý?” řekla jeho osmiletá vnučka. Starý muž to už nevydržel:
“Dobře, dám ti svůj byt. Jen mi slib, že Muchtarovi neublížíš. O dva dny později už byl Ivan Petrovič v domově důchodců. Malý vlhký pokoj se štěnicemi a pavouky. – “Ahoj, jmenuji se Valja,” přisedla si ke mně starší žena. “Nebojte se, ze začátku je to těžké, ale zvyknete si.
-Ty tě sem taky poslaly děti? -Ne, nemám žádné děti. Synovce. Převzal byt a poslal mě sem. Ivan každý víkend čekal, až přijede jeho rodina. Nikdo však nepřijel. Jednoho dne přišel do jeho pokoje soused Štěpán. -“Tak tady jsi! Věděl jsem, že nechodíš na chalupu.
Neposlal bys Muchtara ven.- “Co? Co je s mým psem?” “Nebojte se, dali jsme ho na chvíli do boudy. Pak se Petrovič rozhodl, že nebude váhat a řekne nám, co se v jeho rodině stalo.” -Zapomněl jste, že jsem právník. Sbalte si věci a zůstaňte chvíli u nás, já mezitím připravím všechny dokumenty. Brzy našli ideální možnost.
Společně s exekutory vystěhovali Štěpán a Ivan dceřinu rodinu, pak byt prodali, dceři dali podíl a za zbytek koupili malý, ale velmi útulný domek ve vesnici. – “Mám ještě jednu prosbu, Štěpáne. Vzpomínáš si na mou sousedku z domova důchodců, Valju? Tak ji přiveď do vesnice. Štěpán to udělal. A příštího večera seděli v útulném domě tři lidé: Ivan, Valja a Muchtar.
