Minulý víkend zemřel můj bývalý manžel. Žili jsme spolu sedm let a před třemi lety jsme se rozešli. A dnes poprvé za poslední týden nebrečím. Celý týden přemýšlím o dnech, kdy jsme žili spolu i odděleně. Můj příběh však není o nás, není o letech, které jsme prožili, není o tom, jaký byl člověk.
Pokusím se vést živé. Za prvé. Milujte se navzájem, mluvte o lásce tady a teď. Neodkládejte to na později. On i já, oba i každý z nás zvlášť, jsme to odkládali. Já jsem čekal, až se opije, a on čekal na okamžik, kdy moje vyvolená žena usne. Chlapi, přijměte ji takovou, jaká je: s jejími nedostatky, neslaným borščem a žvaněním o kamarádkách!
Holky, nevyčítejte mu jeho nedostatky a jeho předběžný trest vězení v pátém bodě. Muže není možné držet na krátkém vodítku. Někdy je třeba dát člověku svobodu, bez ní se mění z člověka na člověka. Za druhé.
Vlčice chrání hrdlo svého samce svým krkem a chrání ho tak před tesáky jiného vlka. Tak se má žít: pokud máte rodinu, žena ji musí chránit za každé situace a muž musí být připraven položit život, aby rodinu ochránil. Doma, v soukromí, můžete říct, jak je hloupý. Ale ve zbytku světa se musíte jeden druhého zastat.
Za třetí.Když je unavený nebo kňourá, když je na silnici mlha a náledí – nebo jiné problémy venku! Držte ho dál od volantu. Odeberte klíčky. Stačí za jízdy na chvíli zavřít oči a auto dostane smyk… Na závěr bych chtěl čtenáře tohoto článku vyzvat k životu. Žijte ze všech sil v každém okamžiku.
Čas je to nejcennější v životě. Neplýtvejte jím. Získávejte znalosti a zkušenosti každou chvíli, dělejte to, pro co se rozhodnete (společně jako rodina, nebo dokonce každý sám za sebe), ne to, co se očekává. Dávejte najevo všechny emoce, které máte, a milujte, aniž byste se ohlíželi.
