Chtěli jsme s manželem mít dítě. Ale nejprve jsme potřebovali rozšířit náš domov. Nyní nechme tuto skutečnost za sebou a přejděme k našemu příběhu. Můj manžel začal chodit domů pozdě. Je povoláním lékař, myslela jsem si, že pracuje pozdě, ale pak jsem si začala všímat, že něco není v pořádku. Byl cítit barvou nebo chodil domů celý špinavý.
Bylo to zvláštní, protože doktorova práce se ani zdaleka neblížila jeho nové “image”. Jednoho dne jsem se ho zeptal, kde se ty značky vzaly, a on řekl, že si nechali v práci udělat opravy. Nejdřív jsem mu věřil, ale co jiného jsem mohl dělat? Jednoho dne jsem si vzpomněla na naši společnou kamarádku, která s ním pracovala.
“Káťo, o jaké renovaci to mluvíme? “Právě jsme prošli velkou rekonstrukcí, všechno je čerstvé a čisté,” odpověděla. V tu chvíli mě napadlo, jestli mi manžel nelže. Ale zrada byla to poslední, na co jsem myslela. Byla jsem si na 98 % jistá, že mě manžel v den mých 25. narozenin překvapí bytem. Ne, spíš domem než bytem.
Tak plynul čas. Kdykoli jsem měla myšlenky na zradu, zahnala jsem je, byla jsem si jistá, že nám manžel staví dům. Už jsem vybírala jméno pro dítě, protože bydlení byl jediný aspekt, který nás zastavoval. Přišel můj den. Ráno mi manžel dal květiny a řekl: “Hlavní dárek přijde večer. Nejsem blázen. Věděl jsem, co je to za dárek. Byl jsem netrpělivý.
Nasedla jsem do auta a následovala manžela do obchodu s alkoholem. Chtěla jsem si před večerem prohlédnout náš dům. Následovala jsem svého manžela. Viděla jsem ho, jak jede do nové budovy. Nebyl jsem si na 98 %, ale na 100 % jistý, že je to můj dárek. Sledovala jsem svého muže a viděla, do kterého bytu vstupuje.
Pak jsem rychle sešla dolů, koupila malý dortík a vrátila se nahoru. Dveře mi otevřela tchyně.Můj manžel a cizí dívka s dítětem v náručí ho následovali ke dveřím. “Jak jste se sem dostali?” zeptal se manžel. Stále jsem stála před nimi s přihlouplým úsměvem na tváři. Tchyně vzala věci do svých rukou. Vyšla do mého přízemí a zavřela dveře.” Dala mi vnuka.
“Měla ses to dozvědět za měsíc,” řekla tchyně. “A Arkaša brzy podá žádost o rozvod. Na tváři mi zamrzl úsměv. “Ať mi to řekne do očí,” řekla jsem, ale tchyně mě zarazila: “Nic ti neřekne. Nesnižuj se tak hluboko. Nechte mého syna užívat si rodinného štěstí. Vrátila jsem se domů a dlouho jsem plakala. Večer přišel domů můj manžel. Nic neřekl, jen se omluvil, sbalil si věci a odešel. Tak byla zničena moje rodina a iniciátorem byla tchyně se svým darem synovi.
