To je příběh mého souseda Jegora. Chlapec je nezbedný, hlasitý. Bydlím ve spícím prostoru a Yegorka žije v bytě přímo nad mnou. Nic nemohlo udělat, hlučný chlapec, hlasitě mluví, hraje hlučně, běží po domě. Jeho sousedé ho nesnášejí a on je podle jejich slov velmi nesnáší. Někdy jdu domů.
Zima je venku, zima je studená. Dovolte mi, abych mu otevřel dveře u vchodu. Pak pracoval u vchodu, zřejmě zaklepal doma – rodiče ještě nepřišli. Nechal jsem ho doma. Krmení dítěte. A seděl na gauči, kočky byly v Egoru. Jak dlouho stojíte na ulici? -Asi hodinu, myslím. Bylo tam chladno.
Ztratil jsem klíče a táta a máma v práci. Chtěl jsem jít ke vchodu, ale sousedé mi neotevřeli dveře. – Zvláštní, samozřejmě. Čas nefunguje, babička je doma. Obra je pravděpodobně řídila, něco. – MĚ? Neporazila jsem je. A co Lydia Mikolayevna? Nedávno jste ji zmlátili touto růží. -Nejsem speciální.
Chtěla jsem jí pomoct s taškami, ale nejdřív jí nedala. A pak vytáhl balíček tak tvrdě, že všechna vejce na zdi ve vchodu byly rozbité. Já i maminka jsme si koupili vajíčka. Vzali to spolu. Je mi to líto. -Dobře. Řekla mi to jinak. Co se týče Sophie Michajlovny, nepozdravujete ji. Nechci ji pozdravit, je to žena.
Murzilka nedávno naro, koťata v chladu u smithova nik vzal. Chtěl jsem je zahřát, vzal jsem je do suterénu, byl jsem všechen vztek, který jsem tam udělal. Poslouchat Egor až do konce Věděl jsem, že je to dobrý kluk.
Vždy se snažil dělat dobře, ale od zla a nedůvěry k ostatním se všechno ukázalo, jak se ukázalo. Snažil jsem se přesvědčit své sousedy, že to byl obraz chlapce, který se vyvinul. Ve skutečnosti je úplně jiný. Teď Yegorka chodí do hudební školy, už nedělá hluk doma. Stal jsem se klidným. Ano, běhám na dvoře, hraju fotbal, křičím, ale ne jako předtím.
