Je mi 60 let. Žiji sama. Moje dcera se vdala ve 20 letech. Někdy potřebuji pomoc a obracím se na dceru nebo na svého zetě. Nejsem stará, ale už nejsem ani mladá. Když byl můj manžel naživu, dělal všechno sám.
Ale zemřel a já teď prožívám těžké období. Zeť sice neodmítá, ale není z této situace nadšený a bez emocí souhlasí. Když naposledy přišel ke mně domů, přivítal mě s nespokojeným úsměvem a hned se mě zeptal, co potřebuji udělat. Požádal jsem ho, aby odtáhl těžké nářadí do sklepa.
Není to pro něj těžké, je to pětatřicetiletý zdravý muž. Ale zdálo se mi, že za chvíli vybuchne jako bomba. Zrudl a nešťastně řekl: “Proto jsi mě zavolal. Jel jsem dvě hodiny, abych odtáhl nářadí do sklepa? Nejsem nakladač.
Už mám dost tvých rozkazů.” Provinile jsem se na něj podívala a řekla mu, že mu nic nenařizuji, ale žádám ho, a jestli je to pro něj těžké, může toho nechat. Vzal si tašku s nářadím a sešel do sklepa. Později jsem ho požádal, aby šel nakoupit do obchodu.
Šli jsme, on mě přivedl zpátky, položil těžké tašky na lavičku a chystal se odejít.Překvapeně jsem se na něj podívala a požádala ho, aby odnesl těžké tašky do bytu. Ale on nasedl do auta, odjel a nechal mě stát u vchodu. To jsem nečekal. Sama jsem si odnesla tašky do bytu a týden jsem zůstala v posteli.
Dělala jsem si z dcery legraci, že mi to její manžel dělá, a dcera se mě ptala, pro koho kupuji tolik potravin. Měla jsem zetě i dceru v nelibosti. Už nikdy je nebudu žádat o pomoc. Koneckonců jsem chtěl svůj byt přepsat na dceru, ale rozmyslel jsem si to.
