Máme dva syny a jednu dceru. Všichni už založili vlastní rodiny. Oba moji synové žijí v domech svých manželek. Nedávno se mému staršímu synovi narodilo dítě. Měli jsme s manželem velkou radost. V den, kdy naši snachu a vnuka propustili z Li Karni, jsme jeli k nim domů.
Dali jsme jim dárky a dokonce i peníze. Ale moje švagrová a její matka z nás vůbec neměly radost. Mimochodem, bydlely u rodičů mé švagrové. Zůstali jsme u nich asi hodinu, ale nenabídli nám ani kávu. Nevěsta si ani nevzala plyšáka, kterého jsem jí dala. Ale že by vrátili dárek zpátky?
Kdyby se takhle snacha chovala od začátku, ani bych se nedivila. Dřív jsme spolu mluvily, volaly si, měly jsme velmi dobrý vztah. Po narození dítěte svůj postoj k nám úplně změnila. Můj syn nemůže nic říct, protože bydlí v jejich domě. S manželem jsme se vrátili zmatení.
Pak jsem několikrát volala své snaše a přemlouvala ji, aby nás přijela navštívit, ale ona nesouhlasila. Nedávno jsem se od syna dozvěděla, že dítě nekojí. Je mi vnučky kvůli tomu líto.Ale nemůžu jí nic říct. Rodina a přátelé se mě ptají, jak se má vnuk, a já nevím, co na to říct.
Stydím se přiznat, že jsem svého vnuka viděla jen jednou. Nabídl jsem synovi, že se s ním setkám alespoň na procházce. Syn mi však odpověděl, že je ještě malý, až bude trochu starší, půjdeme na procházku spolu.
Zdědila jsem po matce byt. Nejdřív jsem přemýšlel, že bych byt daroval a rozdělil ho rovným dílem svým dětem. Pak mi manžel řekl, že to není nutné. Rozhodl se ho opravit a pronajmout. Manžel říká, že s takovými syny nemáme budoucnost. Na stáří musíme myslet sami. Souhlasím se svým manželem.
