Nina Fedorovna žila dlouho sama. Její rodiče zemřeli, když jí bylo třicet let. Od té doby se nemohla smířit se svou samotou a neustále se modlila k Bohu za rodinu a štěstí. Ale nevyšlo jí to. Na obzoru nebyli žádní nápadníci. Nina byla velmi společenská žena, a aby se zabavila, pekla dobroty a pohostila sousedy.
Měla jen jednu sestřenici, která žila v hlavním městě. Měly k sobě velmi vřelý vztah, přestože se vídaly jen zřídka. O všech svátcích si však posílaly pohlednice. To Ninu dojalo až do hloubi duše. Bylo to jen malé gesto pozornosti, ale pro osamělou ženu bylo velmi milé.
Před půl rokem byl do jejich vesnice vyslán na stáž absolvent pedagogického institutu. Inna byla nejprve umístěna k Nině. Starostka obce ji požádala, aby dívku ubytovala do doby, než bude dokončena rekonstrukce sousedního domu. Nina to udělala velmi ráda. Během doby, kdy u ní Inna bydlela, se z nich staly velmi dobré přítelkyně.
Inna byla velmi milá dívka. Inna měla dobrou náladu. Její dům byl konečně zrekonstruován a ona dávala věci do pořádku a vytvářela pohodlí. -Teď jsme sousedé! Je to tu hezké, že?- Žena byla v práci. Uklízeli v kuchyni, když si náhle všimli lidské postavy za oknem. Ženy se na sebe překvapeně podívaly.
Na verandě stála žena s chlapcem. Ninina sestra ji přijela na léto navštívit, ale ne sama. Přivedla s sebou svého syna. Když je Nina uviděla, běžela je obejmout a v očích se jí zaleskly slzy. Při prvním setkání to mezi Ninou a Romanem zajiskřilo. Začali spolu trávit hodně času.
Pak Romanovi skončila dovolená a musel se vrátit. Nina, která dívku pozorovala, jasně viděla, že je zamilovaná. Ani Romanovi nebyla lhostejná. Po jeho odchodu si stále dopisovali. A během své další dovolené ji přijel vzít k sobě domů.
