Anton přišel do nemocnice navštívit svého bratra. Když uviděl v koutě plačící dívku, nemohl ji minout. “Viděla jste primáře?” řekl první věc, která ho napadla. Dívka se na něj podívala a záporně zavrtěla hlavou. – Přišla jste navštívit pacienta?” zeptal se. – Mou sestru. Postupně si povídali.
Ta dívka se jmenovala Inna. Anton mi vyprávěl o svém bratrovi, který byl v DTP, a že jim také řekli o mladé organizaci, ale lékaři udělali nemožné. A teď už je krize zažehnána a jeho bratr je na tom mnohem lépe. Inna se pomalu uklidnila: – Děkuji, Amalia a já jsme jediní, kdo na světě zůstal.
Opravdu chci, aby se uzdravila. – Uzdraví! Nepochybujte o tom! Po návštěvě bratra se Anton vracel domů a přemýšlel, jaké mají s bratrem štěstí, že mají velkou rodinu. Anton začal bratra navštěvovat každý den, a když potkal Innu, zeptal se, jak se daří jeho sestře. Už se uzdravovala.
Když Sašu propustili, Anton ještě přišel do nemocnice za Innou: “Amálii už je mnohem lépe! Bude jí líp!” řekla mu Inna se šťastným úsměvem. O týden později se s Innou setkali s Amálií. Anton je odvezl domů svým autem. Dívky ho pozvaly na návštěvu. Jednoho dne si Anton koupil čtyři lístky do divadla.
Šli tam všichni společně: dva bratři a dvě sestry. Saško a Amálie se okamžitě spojili. Našli společná témata k hovoru. Zdálo se, že Antonův vztah s Innou se vyvíjí dobře, ale nebylo jasné, zda jde o přátelství, nebo o něco jiného. Každopádně kdyby Anton Innu neviděl ani den, začal by si dělat velké starosti.
A tenhle nepochopitelný vztah by trval ještě dlouho, kdyby Saša s Amálií neoznámili, že se hodlají vzít. “A co my?” zeptal se Anton Inny. “Jaké otázky můžeš mít?” Inna se na něj usmála… Ve stejný den se konaly dvě svatby. A o rok později už všichni početní příbuzní slavili se svými čerstvě narozenými vnoučaty… Nebylo by štěstí.
