Vzali jsme se před třemi lety. Před svatbou bylo všechno v pořádku. Ale po svatbě se můj manžel dramaticky změnil. Nemá o mě zájem. Nevěnuje mi pozornost. Stal jsem se pro něj prázdným místem. Rok po svatbě jsem otěhotněla a porodila dítě. Během těhotenství jsem velmi potřebovala jeho pozornost, ale on neplnil ani ty nejmenší prosby.
Slyšela jsem od něj jen urážky. V jejich rodině bylo zvykem, že nevěsta poslouchala příbuzné svého manžela, zejména tchyni. Jeho rodiče mě uráželi, křičeli na mě a on se mě nikdy nezastal, nikdy mě nepodpořil, vždycky se postavil na jejich stranu, říkal, že mě vychovávají oni, že mě rodiče nic nenaučili.
Někdy se snažím bránit, ale v důsledku toho se situace zhoršuje.Jednou mě tchyně zbila a zavřela ve sklepě. Zůstala jsem tam tři dny. Tchyně je nesnesitelná ženská, nadává mi, přeje mi to nejhorší. Manželův otec do mě vrtá od rána do večera. Vždycky je to moje vina, ale já nevím, čím jsem se provinila.
V poslední době přemýšlím o rozvodu, protože takhle to dál nejde. Nevdala jsem se proto, abych se bála, že mi ublíží. Vdávala jsem se, abych měla rodinu, a v rodině by měl vždy panovat vzájemný respekt a porozumění.
Každý den prosím Boha, aby se můj manžel změnil, aby se stal tím mužem, kterého jsem znala před svatbou. Nemohu vystát jeho rodinu, každé naše setkání končí hádkou. Vždycky si najdou důvod k hádce, a jestliže jsem dřív mlčela, teď už jejich urážky poslouchat nebudu.
Před dvěma měsíci jsem manželovi řekla, že chci žít odděleně, nesouhlasil, dělal scény. Odstěhovala jsem se s dítětem k rodičům. Tchyně rozšířila pomluvy, že mě manžel vyhodil z domu, prý jsem neposlušná a zlobivá manželka. Včera mi manžel zavolal a požádal mě, abych se vrátila. Musel si uvědomit svou chybu. Ani nevím, co mám dělat.
