Moje tchyně se k nám nastěhovala asi před půl rokem, prý jen na pár týdnů. Přijela bez ohlášení, aniž by to někomu řekla a aniž by se zeptala, jestli by nám všem vyhovovalo, kdyby u nás nějakou dobu zůstala. Jednoho dne se prostě postavila přede mě na zápraží s obrovskými taškami. Měla k tomu dobrý důvod – potřebovala nutně opravit. Víme, že se jí propadá podlaha a protéká jí potrubí. Rozhodla se, že je čas všechno změnit.
Ale jak během toho všeho žít? Řekla, že její dělníci budou nějakou dobu bydlet u ní, aby to bylo rychlejší a levnější, a ona bude bydlet u nás. No, jestli je to tak, tak vítejte, jak se říká. Měli jsme k ní rovnocenný vztah, nikdo nikomu nic nezazlíval. Takže to nějak zvládneme, protože je to stejně jen na pár týdnů. Ale když jsme si povídali, vzpomněl jsem si na jedno přísloví: Čím větší vzdálenost, tím bližší rodina. V té době jsem však ještě nevěděl, co mě čeká.
Začal jsem věci vnímat postupně. Mám zdravotní problémy, které ovlivňují můj jídelníček. Potraviny, které jsou běžné pro všechny, jsou pro mě nebezpečné. Jsem zvyklá se omezovat, ale stejně nemám na výběr. Kupuji to, co mohu jíst s rezervou, a vařím to zvlášť. Nicméně od té doby, co k nám přijela tchyně, nemůžu jíst, kdy se mi zachce. Vařím pro celou rodinu, hodně najednou, aby to dlouho vydrželo. A také pro sebe zvlášť.
Moje mazaná tchýně však ráda v noci vstává a lopatuje, co jsem si připravila. Sní všechno. Mluvil jsem s ní o tom, vysvětlil jsem jí její zdravotní problémy. Dokonce jsem začal dávat všechny potraviny na samostatnou polici v lednici. Nemůžu být hladová a jíst běžné jídlo je velké riziko. A moje tchyně, která u nás pár týdnů bydlela, s námi žije už skoro půl roku. Ze všeho, co je v lednici, mi sní lilek a vařený kuřecí řízek.Nemám čas kupovat zeleninu – doslova mizí.
Společné jídlo jí také s rezervou, a to všechny mé výrobky. Nemůžu koupit třikrát tolik jídla a nechat ji na konci dne prasknout. Ty tašky z obchodu prostě neunesu! A nejzajímavější je, že tchyně za celou dobu nekoupila ani chleba! A teď ji zase vidím – dělá mi kastrol, aby se mohla dívat na seriál. Večer si rád dá čaj s mým bezlepkovým chlebem. Spoustu výrobků kupuji jen po troškách, protože jsou drahé.
A ona je sní všechny najednou, i když jsem je koupila na týden. Avokádo jí nechutná, je bez chuti, ale stejně ho jí, i když se jím dusí. Začalo mi cukat v oku a nemůžu být nervózní. Začala jsem ji přes den budit, aby v noci spala a nelezla mi do jídla. Ale ona začala zamykat dveře. Nesmím ji rušit, jak se opovažuji? A tak jsem ráno opět nesnídal, odpoledne neobědval. Začal jsem svačit, co jsem našel. Začala jsem mít exacerbace, jednu za druhou, a tchyně mi říkala, ať si nevymýšlím.
Za jejích časů se prý nedělaly hlouposti. Mluvila jsem o tom s manželem, ale ten nad tím jen mávl rukou. Říká mi, ať víc vařím, ale on to stejně jí. Začnu vyhrožovat, že celá rodina bude jíst to, co já, tedy jen dietní jídlo, ale v tu chvíli se manžel začne podobat kocourovi ze Shreka. Začala jsem jíst v kavárně nedaleko domova. Řekl jsem servírce o své situaci a kuchař mi vyšel vstříc.
Uvařil jídla z jídelního lístku, která si mohu dát, ale pouze bez koření a bez některých ingrediencí. Ale je to dost drahé! Už teď přemýšlím, že si na ledničku dám zámek. Ale nechci se k tomu dostat. Nakonec to manžel začal chápat, protože jí i jejich jídlo. Nyní vaří sám, ale tchyně s tím nijak nespěchá. Říká, že je vždycky připravená, když je naživu. Teď chce jen jíst. Možná není problém v její chuti k jídlu, ale v její hlavě?
