Seznámili se před třemi lety u společného přítele. Tichý, neznámý mužský hlas na chodbě okamžitě upoutal Marininu pozornost. A když se setkala s pohledem šedých očí, které jako by ji probodávaly, uvědomila si, že zmizela. Serhij se nabídl, že ji večer doprovodí domů. Marinino srdce se rozbušilo v radostném očekávání něčeho nového a velkého. Slova její přítelkyně, prohozená jakoby v žertu, byla studenou sprchou:
“Podívej, Maryno, Serhij je ženatý muž, jeho Aloška ti vytrhá vlasy, když budeš potřebovat…” – a ona věděla, že by se měla rozloučit až u vchodu do vlastního domu. Ale navzdory argumentům, když jí muž nabídl, že se sejdou “zítra”, její rty zašeptaly: “ano”. A už tři roky jsou zamilovaní. Tři roky ji přesvědčuje, že ona, Marina, je ženou jeho snů. Musí však ještě chvíli počkat, než jeho syn vyroste.
Nyní je mu třináct let, a jakmile překoná těžkou pubertu, opustí svou nenáviděnou ženu a bude stále po jejím boku, po boku své jediné milované. Její babička to Marině nejednou řekla: “Neber si cizí, vybuduj si vlastní. I když opustí rodinu, nikdy nebude tvůj: svého syna nemůžeš jen tak vypustit z hlavy. Jste mladá, musíte si vybudovat vlastní život a štěstí. Nemůžeš ho budovat na hoře někoho jiného.”
Marina si náhle vzpomněla, jak se se Serhiem dohodli, že spolu oslaví poslední Nový rok. Měl poslat syna ke své tchyni a manželce říct, že je naléhavě povolán do práce. Ta už odpoledne požádala šéfy o volno a nezůstala ani na sklenku šampaňského. Při přípravě lahodných pokrmů si vesele prohlížela načechranou zelenou krásku, kterou Sergej přinesl den předtím: “Za chvíli tu bude a my ji začneme oblékat. Poprvé společně, jako rodina.”
Hodiny odbíjely 9, 10, 11…Sergej tam nebyl. Marina seděla oblečená v nových šatech, nalíčená a učesaná a doufala, že každou chvíli zazvoní zvonek. Skutečně zazvonil. Ale ne u dveří. Zvedla mobilní telefon a uslyšela, jak Serhij šeptá: “Tchyně je nemocná, můj přítel zůstal doma. Přijdu jako obvykle. Líbám tě.” Bezmocně se vzdala: už ji nebavilo vyprovázet starý rok samotnou. Ve dvanáct hodin pozvedal Serhij s manželkou a synem sklenku šampaňského.
A teprve 1. ledna odpoledne přišel k ní, své paní, oslavit Nový rok… vánoční stromek zůstal stát v koutě bez ozdob. A zrádná vzpomínka mu připomněla jeden letní večer. Pozval ji do karaoke restaurace. Zpívali staré milostné písně, dobře se bavili a Sergej s ní měl zůstat celou noc. Když se však vraceli večerním městem, najednou se ozval jeho mobilní telefon.”Ano, dobře, brzy tam budu.” Zatáhl jsem ji do nejbližší lékárny a vyšel s taškou léků:
“Promiňte, musím jít domů, mému chlapci není dobře,” a rozpačitě se usmála. Maryna si ještě pamatuje, jak ji to slovo rozsekalo: “domů”. Dveře oddělení se otevřely. “Průvodčí,” pomyslela si Maryna. “Je hezký den,” řekl místo pozdravu s úsměvem. “Možná,” odpověděla Marina trochu zmateně, “když už máme před sebou několik hodin cesty, pojďme se seznámit. Jmenuji se Oleh,” voják se posadil naproti ní a stále se usmíval.
Mluvil klidně, usmíval se a ona nemusela nic moc říkat. Z Olega se vyklubal velmi zajímavý člověk. Všude, kam přijel, se věnoval turistice! V horách Kavkazu a Tien-Šanu, na Pamíru, na Kamčatce…A byl tak zajímavý! A jak uměl naslouchat! Mluvili spolu celou noc. Marina úplně zapomněla na všechny své problémy a nevnímala, kolik času uplynulo. Teprve když se vlak blížil ke stanici, vzpomněla si, že na ni má na nástupišti čekat Sergej.
Okamžitě zvážněla. “Marino, jsem tu služebně – moje jednotka byla stažena a nyní je umístěna ve vašem městě, nic o tom nevím. Možná byste mě mohla provést? Vyměnili si telefonní čísla. Před odchodem z kočáru Marina zaváhala – z nějakého důvodu nechtěla, aby ji Oleg viděl se Serhijem. Netrval na tom, aby ji vyprovodil, jen řekl, že jí zavolá zpátky. Sergej na nástupišti nebyl a Marina mu poprvé po třech letech nechtěla volat.
Podle dohody se s Olegem setkala druhý den. Přivítal ji s velkou kyticí sedmikrásek. Ukázala mu hlavní ulici, prošli se po parku, v letní restauraci si dali zmrzlinu, a dokonce se projeli na zábavných atrakcích.Ke konci dne byl Marinin názor, že se s tímto mužem nechce rozloučit, stále silnější. Najednou Oleg řekl: “Pojďme k mým přátelům! Marina oněměla, když dveře bytu otevřel… Sergej. Ten se na svou milenku díval zmatenýma očima a zřejmě nechápal, co tu dělá.
“Oležko, kdo je ta krásná žena s tebou?” Alla se postavila za manžela. “Moje žena, Marina,” představil ji prostě Oleg. Serhij jen zíral… V místnosti bylo hlučno, všichni zvali nově příchozí ke stolu, aby se hned napili a občerstvili. – Nemusím vysvětlovat, že jsme se seznámili teprve včera ve vlaku,” zašeptal Oleh Marině do ucha.
– A takhle je každému hned všechno jasné,” podíval se na svou ženu bystrým pohledem. – A můžeme se vzít hned zítra, jsem voják, nepotřebuju měsíc na rozmyšlenou. Marina ani na okamžik nelitovala, že s Olegem uvázala uzel. Po tom večeru se s ní Serhij několikrát pokusil setkat a promluvit si s ní. Marina však byla neoblomná: chtěla si vybudovat svůj život.
