Zdálo se, že jsem v manželství šťastná. Ale nežili jsme spolu dlouho, manžel mě opustil. Vzal nám všechny úspory na vlastní bydlení a prostě od nás utekl. Zůstala jsem sama v pronajatém bytě s půlroční dcerkou v náručí. Nevím jak, ale moje tchyně to zjistila jako první a přišla ke mně do bytu. Myslela jsem, že se se mnou začne hádat, ale jakmile překročila práh, přikázala mi: “Sbal si věci a pojď bydlet ke mně i s vnučkou.”
Snažila jsem se z toho vyvléknout, ale bylo mi to velmi nepříjemné. S tchyní jsme nežily v klidu už několik let. Ani jedna z nás od té druhé nikdy neslyšela vlídné slovo. Neustále jsme se setkávali jen s obviněními a urážkami. A když se o mé situaci dozvěděla manželova matka, byla jediná, kdo mi podal pomocnou ruku. Dokonce i moje vlastní matka říkala, že pro mě a mou dceru není v jejím domě místo, že už jim je tam těsno.
Moje starší sestra byla proti, ona i její děti žijí pořád s mojí matkou a moje matka celý život tancuje podle jejího gusta, moje matka vždycky podporuje sestřin názor. Budu ti moc vděčná,” sotva jsem se zmohla na vyjeknutí. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem tchyni z celého srdce poděkovala. V té době byla jediným člověkem, na kterého jsem se mohla spolehnout. “Jsi jediná, kdo to může udělat! Nejsi mi cizí,” řekla a vzala mi vnučku z náruče.
Nech maminku, ať ti sbalí věci, a my jí nebudeme překážet. Budeš bydlet u babičky, drahá? Samozřejmě, že budeš. Babička ti bude vyprávět pohádky před spaním, chodit s tebou na procházky a zaplétat ti nadýchané vlásky.Když jsem poslouchala tchýnina něžná slova, nevěřila jsem vlastním uším. Vždycky říkala, že to dítě není její syn a že se k mému “synovi” ani nepřiblíží. Rychle jsem posbírala všechny věci, které jsem měla v bytě, a ještě ten večer jsme se s tchyní přestěhovaly.
Ludmila Anatolijevna pro nás uvolnila svůj největší pokoj a sama se nastěhovala do malého. Překvapeně jsem zamrkala očima, od téhle osoby jsem čekala přinejmenším laskavost, a tchyně mi řekla: “Proč se tak díváš? Dítě potřebuje prostor, za chvíli začne lézt po celém bytě. A já pro sebe moc místa nepotřebuju. Udělejte si pohodlí, večeře bude za hodinu hotová. Uvařím něco dobrého. K večeři mi nabídla dušenou zeleninu a vařené maso se slovy: “Krmíš svou dceru.
Samozřejmě, jestli chceš, můžu něco usmažit, ale dietní jídlo je pro dítě lepší. Záleží na vás. V ledničce byla celá police sklenic s dětskou výživou.” Asi je čas nakrmit naši krásku, nemyslíš? Jestli ti tenhle sortiment nechutná, koupíme něco jiného. Řekni mi to, nestyď se,” usmála se na mě tchyně. Její laskavý přístup byl tak nečekaný, že mě to až do hloubi duše dojalo. Nikomu na mně a mé dceři nikdy nezáleželo tolik jako této ženě, kterou jsem vždy považovala za hlavního nepřítele svého života.
Dokonce ani můj otec už o ni nestál. Odmítli nás i moji příbuzní, kterým se nelíbilo, že jsem je požádala, aby s námi žili. Objala mě: – “No tak, miláčku, neboj se. Muži jsou takoví, nespolehliví. Nikolaje, tvého hloupého manžela, jsem taky vychovávala sama. Jeho otec mě nechal s dítětem samotnou a utekl s jinou, když bylo mému Nikolajovi pouhých devět měsíců. Nikdy nedovolím, aby moje vnučka takhle vyrůstala. Už toho mám dost. Vzpamatujte se!
Vaše dcera vás teď potřebuje víc než kdy jindy. Nemohla jsem usnout a ještě deset minut jsem plakala, vysvětlovala tchyni, že jsem od ní takovou laskavost nečekala, a znovu jí děkovala: “Moc vám děkuji, upřímně, Ludmila Anatolijevna. Nebýt vás, nevím, kam bychom se s dcerou poděly, protože jsem nezaměstnaná, nemám ani na kousek chleba.” “Uklidněte se, slibuji vám, všechno bude dobré. Je to moje vina: vychovala jsem svého syna tak nezodpovědného.
Napravím tedy jeho chyby, jak nejlépe budu umět, a budu se vám snažit pomoci. A teď pojď, jdi do postele. Ráno je moudřejší než noc, jak se říká. Když byl dceři rok, slavili jsme svátek ve třech: já, dcera a Ludmila Anatolijevna, naše milovaná babička a anděl. Když jsem odpoledne uložila dceru do postele, popíjely jsme v kuchyni čaj a koláč, když zazvonil zvonek. Ludmila Anatolijevna šla otevřít: “Mami, seznam se s Natálií. Natálie, a to je moje drahá maminka, Ludmila Anatolijevna.
Mami, chtěli bychom tě požádat, abys nás u sebe nechala šest měsíců bydlet. V práci se mi momentálně nedaří a už si nemůžeme dovolit nájem, takže potřebujeme našetřit nějaké peníze. Když jsem slyšela manželův hlas, zachvěla jsem se. Začala jsem se bát, že je tchyně pustí dovnitř a požádá mě a dceru, abychom opustily byt. Jakmile jsem na to pomyslela, okamžitě se mi v očích objevily slzy. “Vypadněte odsud, oba dva, opusťte můj byt!
A rychle odveďte svou dívku pryč. Vzal si ženu a dítě a nechal je bez domova v cizím bytě, a ty jsi nepřemýšlel o tom, jak budou žít, co budou dělat? Tady je pro vás rozpis. Jděte, jděte, vy smutní. A ty, Natalie, dávej pozor: nedej Bůh, abys zůstala bez peněz, nebo dokonce s malým dítětem. Uvědomila jsem si, že jsem se ke své tchyni chovala velmi nepříjemně, a teď se za to nesmyslné nepřátelství stydím. Moje tchyně se stala mou první matkou, ani ne druhou.
S Ludmilou Anatolijevnou jsme spolu žili v klidu a harmonii pod jednou střechou téměř sedm let, než jsem se podruhé oženil. Mám velmi hodného manžela a mou dceru miluje, jako by byla jeho vlastní. Na mé svatbě zaujala čestné místo tchyně jako matka nevěsty. Moje dcera už chodí do školy a můj nejmladší syn se brzy narodí. Ludmila se těší na narození vnuka. Říká, že ho má velmi ráda. Přeji tchyni zdraví a štěstí. Tak se z naprosto úžasného člověka stala moje matka.
