Narodil jsem se a vyrostl na venkově. Později jsem odešel studovat do města a nastoupil na univerzitu. Když jsem dostudoval, vůbec jsem se nechtěl vrátit na vesnici, protože už jsem byl zvyklý na městský život. Myslel jsem si, že na vesnici nemá mladý člověk co dělat, že tam nejsou vůbec žádné vyhlídky. Práce prakticky žádná a plat velmi malý. Ale ve městě se toho dalo dělat mnohem víc, bylo to zajímavější a člověk si mohl najít dobrou práci a slušný plat.
Samozřejmě jsem chtěl žít ve městě. Svého manžela Mychajla jsem poznala, když už jsem po maturitě pracovala ve svém zaměstnání. Byl místní, protože se v tomto městě narodil. Mykhailo bydlel ve vlastním bytě, který mu koupili jeho matka a otec. Měla jsem štěstí, že mám manžela, a bylo také dobře, že Mychajlo měl vlastní byt. Mychajlo byl pracovitý a jednoduchý. Rád a často navštěvoval rodiče na vesnici.
Vždy se snažil pomoci mé tchyni a tchánovi. Manželova rodina jsou také lidé z města a nikdy neměli letní sídlo. Proto bylo pro Mychajla velmi zajímavé navštívit mé rodiče na vesnici. Stalo se, že matka už dávno zemřela a otec zůstal sám. Několik let však bylo pro otce obtížné dělat cokoli sám, potřeboval větší pomoc.Měl jsem strach, chtěl jsem vzít otce do města, ale on nechtěl odejít z domova, chtěl žít na vesnici.
Nechtěl opustit domov a jít do města. Nevěděl jsem, co mám dělat, nevěděl jsem, co si mám myslet, a s tátou jsem nemluvil. Nemohla jsem také všeho nechat a jít se o něj starat na vesnici, protože jsem měla vlastní rodinu ve městě a práci. Na pomoc mi přišla sousedka Maria. Žila tu už dlouho a neměla vlastní děti. Bydlí ve starém domě svých rodičů. Nabídla mi svou pomoc, protože její otec na ni byl vždycky ve všem hodný a pořád jí pomáhal.
Nechtěla jsem dávat spoustu práce cizímu člověku a chtít po ní, aby se starala o mého starého otce. Ale Maria mi vysvětlila, že pro ni nebude těžké přinést mu misku polévky nebo kaše a já mu budu nosit potraviny. Souhlasil jsem, protože jsem neměl na vybranou. Michail a já jsme vždycky přišli, když jsme mohli. Pomáhali jsme všem. Nosili jsme jídlo, protože jsem doma hodně vařila pro otce, a dávali jsme mu tolik peněz, kolik jsme mohli.
Mychajlo dělal všechny těžké práce kolem domu, byl velmi pracovitý. Nikdy jsme otci ani Marii nic neodmítli, protože žila sama, tak jsme jí pomáhali, kdykoli jsme mohli, a za tu dobu jsme se s tímto mužem velmi sblížili. Chápala jsem, jak těžké je starat se o staršího člověka, ale Maria mi nic neřekla. Když tedy otec zemřel, předal jsem jeho dům Marii. Měla velmi starou chatu s děravým stropem a nakloněnou zdí. A Maria je ještě mladá žena, ať si ji užívá.
Mychajlo mě v tomto rozhodnutí plně podpořil. Věnovala tomu spoustu své energie, téměř čtyři roky se starala o mého starého otce. I když pro ni byl úplně cizí člověk. Když se o mém rozhodnutí dozvěděla rodina, všichni začali jednohlasně kritizovat mé rozhodnutí s tím, že je špatné dát v naší době dům cizímu člověku. Nejvíc mě ale naštvali tchánovci, kteří mi teď neustále vyčítají, že bydlím v manželově bytě a dům dávám cizím lidem. Já však upřímně věřím, že jsem udělala správnou věc.
