U lavičky v parku seděl mladý muž. Bylo tu hodně lidí, a tak dostal alespoň nějaké peníze. Po odchodu ze sirotčince nemohl sehnat práci, a tak se potuloval po ulicích. Takto si svůj dospělý samostatný život nepředstavoval. Peníze, které vybíral, mu stačily na přežití a o moc víc nečekal. V kapse měl jen pár mincí a dál tam seděl a doufal, že nasbírá další. Parkem procházel úctyhodný starý muž, velmi dobře a stylově oblečený.
Posadil se na lavičku přímo před mladíka. Podíval se na něj a zeptal se: “Proč tu sedíš?” Mladík se rozhlédl a myslel si, že ho nikdo neoslovuje. Nebyl prostě zvyklý, aby na něj lidé mluvili. Obvykle ho míjeli a věnovali mu pohled plný odmítnutí a nechuti. “Nevím,” odpověděl. “Jaký je váš cíl a smysl života?” zeptal se vážený muž. “Nevím,” odpověděl mladík znovu. “Loď, která neví, kam pluje, bude plout na vlnách, dokud nenarazí na skálu.
Pokud nemáš smysl života, budeš bloudit ze strany na stranu, až se nakonec zabiješ. Každý by měl mít v životě smysl a cíl,” řekl muž a odmlčel se.Mladík na něj dál mlčky hleděl. Najednou muž zbledl a zašmátral po něčem v kapse: “Co se děje? Jsi vzhůru brzy?” zeptal se mladík. “Vodu,” sípal muž tiše. Mladík ho neslyšel a přistoupil k muži. “Co?” zeptal se znovu. “Vodu,” řekl muž a vytáhl z kapsy tabletu. Mladík se rozběhl k nejbližšímu kiosku.
Vyndal z kapsy všechny mince, které nasbíral, a podal je prodavači: “Láhev vody, prosím. Dívka se na něj nevěřícně podívala a podala mu láhev vody. Mladík ji rychle popadl a rozběhl se k muži na lavičce: – Na, vezmi si to. Viděl, že muž se snaží nadechnout a znovu a znovu omdlévá. – Zavolejte někdo záchranku,” křičel mladík, ale nikdo kolem ho neslyšel. Běžel tedy zpátky ke stánku a požádal prodavače, aby pro staršího muže zavolal sanitku.
Poté, co počkal na sanitku a ujistil se, že je muž naložen do auta, mladík odešel. Uplynuly tři měsíce. Byla zima a to je pro bezdomovce nejtěžší období. Mladý muž chodil po ulicích a snažil se zahřát, ale síly mu docházely. Sotva došel k lavičce vedle velké kancelářské budovy a lehl si na ni. Když žebráka ležícího na lavičce uviděl člen ochranky, vyšel ven a snažil se ho probudit, ale mladík nereagoval, spal.
Pak vyšel majitel kanceláře, a když uviděl stejného mladíka, řekl strážníkovi: “Dejte ho do mého auta. Ochranka byla trochu zaskočena, ale nic nenamítala. Naložil mladíka do auta a to odjelo. Arkadij Ivanovič přijel k domu a požádal řidiče, aby mladíka odvezl do pokoje pro hosty. Dal pokyny služebnictvu ohledně mladíka a odjel. Mladík ještě nikdy předtím nespal tak tvrdě. Otevřel oči a překvapeně spatřil teplou, měkkou postel, velký, prostorný pokoj. “Jsi vzhůru?” ozval se náhle dívčí hlas.
“Kde to jsem?” zeptal se mladík a ničemu nerozuměl. Tvoje nové a čisté oblečení je tady,” řekla hospodyně, “a je tu koupelna a záchod. Zatím se umyj a převlékni. Holič k vám přijde za hodinu. Proč jste ho k nám přivedl?” Žena byla rozhořčená. “Zachránil mi život,” řekl Arkadij Ivanovič, “koupil mi za poslední peníz láhev vody, zatímco ostatní lidé jen prošli kolem. Proč jsi ho musel táhnout k nám?” pokračovala žena. “Tak ahoj, můj zachránce,” oslovil muž mladého muže.
“Ahoj,” řekl nesměle a poznal v něm stejného staršího muže z parku. “Jak se jmenuješ?” “Nikolaj.” “A já jsem Arkadij Ivanovič a tohle je moje žena, Lidia Semenovna,” řekl muž. -A já jsem Vika,” řekla mladá dívka, která vstoupila do místnosti. Mladík nevěděl, co má v této situaci dělat, a tak jen mlčel. Nebyl zvyklý na takovou pozornost. Všichni šli společně na snídani. Po snídani se posadili ve velkém, útulném obývacím pokoji. V místnosti byl krb, a tak tam bylo teplo a útulno.
Příjemně si povídali a Kolja vyprávěl Vice celý příběh svého seznámení s Arkadijem Ivanovičem, včetně toho, jak žil na ulici a jak se k němu lidé chovali. Arkadij Ivanovič se po vyslechnutí Nikolajova vyprávění zvedl a se svou ženou odešel. Rozrušil jsem je? “To jsem jim neměl říkat?” řekl smutně mladík. To jen tvůj příběh jim připomněl bolest ze ztráty,” odpověděla Vika a dodala: “Moji rodiče zahynuli při autonehodě. Vraceli jsme se pozdě v noci domů.
Tehdy mi bylo deset let. Otec ztratil kontrolu nad autem a to narazilo do stromu. Rodiče na místě zemřeli, ale mně se podařilo přežít. Vychovali mě prarodiče. Děkuji vám za záchranu mého dědečka. Nevím, jak bych přežil, kdyby tam nebyl. Nikolaj žil v jejich domě několik týdnů a mnozí přátelé Arkadije Ivanoviče to nechápali, někteří mu dokonce záviděli. Mezi Kolou a Vikou panovaly jasné sympatie, které přerostly v něco víc. Arkadij Ivanovič zaměstnal Nikolaje ve své firmě, kde dosáhl skvělých výsledků.
Po nějaké době se mladí lidé vzali a narodil se jim syn, kterého pojmenovali Arkadij. Postupně Arkadij Ivanovič předal vedení firmy Vice a Kolovi. Po dvaceti letech přijelo do parku drahé auto a vystoupili z něj dva lidé. Posadili se na lavičku. “Arkadiji, jaký je tvůj cíl a smysl života?” zeptal se Mykola svého syna. “Nevím, tati.” “Loď, která neví, kam pluje, bude plout na vlnách, dokud nenarazí do skal. Pokud nemáš smysl života, budeš dál bloudit ze strany na stranu, až se nakonec zabiješ. Každý by měl mít v životě smysl a cíl,” řekl Mykola.
