Byli jsme bezdětný pár. Mnoho let jsme se snažili mít děti, ale bez úspěchu. A po deseti letech společného života jsme si na tuto myšlenku zvykli. V určitém okamžiku jsme cítili, že jsme připraveni na skutečnou rodinu. Rodinu s dětmi. A vážně jsme uvažovali o adopci dítěte.
A tak jsme začali čas od času navštěvovat sirotčinec. Vzpomínám si na jednu dívku, Lízu, které bylo sedm let. Začal jsem se na ni dívat a sledoval, jak se chová k ostatním dětem i dospělým. Od samého začátku se mě tato dívka něčím dotýkala.
Jakmile jsem ji uviděl, sevřelo se mi srdce a na ostatní chlapce jsem se už ani nepodíval. Byla však velmi plachá, těžko navazovala kontakt a utíkala přede mnou. Chápala jsem, že dítě potřebuje čas, a tak jsem se nezastavila. Chodila jsem tam znovu a znovu. Uplynulo však několik měsíců, ale nic se nezměnilo.
Měla jsem velkou touhu obklopit toto dítě láskou a péčí a dát mu skutečnou rodinu.Nějak jsem si ji okamžitě zamiloval, ale člověk nesmí být moc hodný. A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že ji naposledy navštívím a rozloučím se s ní. Objal jsem ji a řekl: “Moc jsem chtěl, abychom se stali rodinou, ale vidím, že nechceš, abych byl tvou mámou.
Myslím, že už se neuvidíme. A pak řekla svým tichým hláskem: “Nedělej to, mami. Nechoď! A ona se rozplakala. Od té chvíle jsme se od ní už nikdy neodloučili. Později mi Lisa řekla, že se bála, že jí uděláme to, co jedna teta udělala její kamarádce. Ukázalo se, že její kamarádka byla adoptována a pak přivedena zpět se slovy:
“Nepotřebujeme takovou neklidnou holku, která v noci nespí a pořád pláče. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaký strach celou dobu prožívala a jak těžké to pro ni bylo.
