Tento příběh se odehrál ve zlých devadesátých letech. Teď už se ho nebojím vyprávět. Byla jsem v devátém měsíci těhotenství, když jsem začala mít kontrakce a manžel mě odvezl do nemocnice.
Moje těhotenství bylo náročné, první měsíce jsem trpěla toxémií a pak jsem měla problémy s kůží a kardiovaskulárním systémem. Porod byl také obtížný. Na konci jsem dokonce omdlela.
A pak mi lékař řekl, že se dítě nedá zachránit. Byla jsem bez sebe žalem, snila jsem o mateřství. Brzy mě přišel navštívit vedoucí oddělení. Chodili jsme spolu do školy.
Utěšovala mě a najednou mi navrhla: “Lído, nechtěla bys adoptovat holčičku? Mám na oddělení mladou maminku, která se vzdala svého dítěte.Pokud si ji nevezmete, skončí v sirotčinci.
Můžeme vše zařídit, jako byste dítě porodila. Byla to velmi nečekaná nabídka, ale považovala jsem ji za dar shůry. Rád jsem souhlasil. Tak se nám narodila dcera Julie. Můj manžel netuší, že není naše.
Ale má ji moc rád a rozmazluje ji. Vlastně jsem moc ráda, že to takhle dopadlo. Nedokážu si představit svůj život bez své nejstarší dcery. Později se nám s manželem narodil syn. Svého syna i dceru miluji stejně.
