Jednoho dne jsem se rozhodl uspořádat s přáteli nezapomenutelný výlet v historickém stylu. Jediným problémem bylo, že jsme museli tři dny cestovat vlakem. Ale my jsme se potíží nebáli: sbalili jsme si batohy a vyrazili. Naložili jsme se do vlaku a začali diskutovat o nadcházející dovolené.
Smáli jsme se, bavili se, vyprávěli si vtipy – všechno, co se v takových situacích očekává. Na další zastávce do našeho kupé vstoupila stařenka, která nesla několik košíků a svazek šátků, přesně jako v ruských lidových pohádkách. Museli jsme vypnout hudbu a zapomenout na vulgární vtipy.
“Mám horní poličku?” zeptala se stařenka. Mysleli jsme si, že nám naznačuje, abychom jí uvolnili místo. Vstali jsme, chtěli jsme něco říct, ale babička nás předběhla: “Sedni si! Vypadám snad jako troska? Jen o chvíli později vyšla nahoru a řekla: “Orlíci, jděte se projít, než se babička převlékne.
Řekla to tak kladným tónem, že jsme neměli na výběr. Když jsme se vrátili, naše spolucestující už prostřela stůl a čekala, až se najíme. “Na co koukáš? Už dlouho jste neviděli domácí jídlo? Nemusíš odpovídat, taky jsem kdysi studoval. A pusť si nějakou hudbu, není to budíček.
Nehádali jsme se, věděli jsme, že je to zbytečné. Zapnuli jsme diktafon a začali poslouchat babiččino vyprávění. Ukázalo se, že babička byla docela zajímavá osoba s jedinečnými názory na život. Pracovala na železnici, v kantýně, a dokonce se zúčastnila expedice. Její vyprávění jsme poslouchali do pozdních nočních hodin: byli jsme zvědaví, co skrývá.
A druhý den odpoledne vytáhla láhev bílého vína a rozhovory byly ještě zajímavější. Tak jsme si uvědomili, že babička je sama sebou. Když odcházela, zamávali jsme jí z okna. Samozřejmě jsme si vyměnili kontakty. Babička světového formátu, nikdy na ni nezapomenu.
