Žiji v České republice. Do práce dojíždím po výborných silnicích skvělým autobusem s měkkými sedadly, který vždy přijede včas, takže si mohu naplánovat svůj program. Žiji v zemi, kde 60 % obyvatel nechodí do kostela a považuje se za ateisty, ale zároveň má Česká republika vyspělý automobilový průmysl a několik světoznámých značek.
V práci nemusím psát zprávy a vyplňovat sebehodnotící tabulky, nemusím podstupovat hodnocení a soutěžit s kolegy o povýšení. Poprvé mám vlastní třídu a úžasné studenty, které mám ráda. Ulice v mém městě se jmenují Lipovaja, Školnaja, Kurortnaja a hlavní náměstí. Večer můžu jít z práce domů beze strachu z policie.
Jsem šťastná, že mohu objevovat hudbu českých skladatelů, a to jak těch, které jsem znala už dříve, tak těch, které jsem nikdy předtím neslyšela. Mohu chodit na semináře a mistrovské kurzy, kolikrát chci, a mohu se účastnit rekvalifikačních kurzů, jak chci, protože to všechno mi platí moje zaměstnání. Naše pedagogické rady jsou zábavné a plné vtipů.
Můžu jít po ulici a cizí člověk mi řekne “dobrý den”. Dostávám plat, který bych na Ukrajině nikdy nedostala, a mé vzdělání je ceněno. Mám možnost cestovat, což bych na Ukrajině nikdy neměl. Moje dítě konečně chodí rádo do školy. Bydlím v domě s čistým vchodem, teplými zdmi, regulovatelným topením v každé místnosti a krásným výhledem z okna.
Dešťová kanalizace tu vede přímo pod zem a plynové potrubí je zakopané ve zdech. Žiji v zemi, kde se odpad třídí a popelnice jsou čisté a nezabíjejí odpad. Nemusím si každý měsíc nechávat odečítat stav měřičů nebo si nechávat do bytu chodit od energetické společnosti. Všechny přepočty provádí dodavatelská společnost a rozdíl nám převádí.
Vím, že pokud se něco stane, záchranná služba přijede během několika minut a pomůže mi.Na Ukrajině jsem trpěla depresemi kvůli: nízkému platu; neustálému pocitu, že jste někomu zavázáni; nemožnosti koupit si krásné věci; nemožnosti jet, kam chci; rozbitému asfaltu na dvoře a špatným silnicím; ucpaným a starým minibusům; neustálé hrubosti kolem mě, – zelené plesnivé zdi mého domu, na které se valí voda z rezavé dešťové kanalizace, nutnost občas chodit na různé úřady, špatné známky mého syna ve škole a jeho kategorická nechuť chodit do školy, nemožnost obhájit pravdu u soudu, pocit nejistoty.
Říkají nám, že nezáleží na tom, kde žijete, protože se přenesete do jakékoli země. Tak proč jsem se tu konečně cítil jako člověk? A je mi moc líto, že lidé žijící v mé rodné zemi musí denně bojovat s různými okolnostmi. A řeší problémy, které je nevedou ke štěstí, místo aby si život uspořádali kolem sebe.
