Otěhotněla jsem se svým přítelem. I bez dítěte jsme vážně uvažovali o založení rodiny, ale náhlé těhotenství naše plány urychlilo. Neměli jsme čas šetřit peníze a kupovat byt. Neměli bychom dost peněz ani na pronajatý byt. Nějakou dobu jsem musel bydlet u rodičů.
Žila s nimi i moje starší neprovdaná sestra. Bylo jí tehdy 25 let a ze své osamělosti mě vinila jen proto, že jsem se jako první vdala a porušila tak všechny tradice. Bylo zbytečné jí vysvětlovat, že chci mít dítě v oficiálním manželství.
V naší domácnosti docházelo téměř denně k hádkám a skandálům, nedokázali jsme si rozdělit domácí povinnosti a matka mi neustále vyčítala, že jsem si vzala muže bez peněz. Jedinou oporou mi byl můj manžel. Situace se zhoršila po narození mého dítěte.
Sestra si stěžovala, že kvůli křičícímu dítěti nemůže spát a ráno musí do práce. Matka se vnukovi nevěnovala a nutila ho dělat domácí práce. Jediný, kdo mě podporoval, byl můj otec.Museli jsme se s manželem přestěhovat ke tchyni.
Kvůli vlastní matce jsem musela dva roky snášet tchýniny výčitky a moralizování. Nakonec jsme si pořídili vlastní byt a už nejsme na nikom závislí. Nevím proč, ale moje rodina se teprve nedávno vzpamatovala a teď se chce dát zase dohromady.
-“Přiveď si k nám vnuka!” říká moje matka, zatímco sestra si stěžuje, že s ní málo mluvím. A jak jim po tom všem odpustit a přijmout je? Jediný člověk, za kterého jsem vždycky ráda, je můj otec, a moje matka nemá právo si stěžovat nebo mě odsuzovat.
