Když jsem ještě chodila do školy, maminka mě vždycky ráno budila tak klidně. Připravovala mi výbornou snídani a do školy mi dávala i voňavé buchty, které s oblibou pekla pro tátu a pro mě a mého bratra, protože věděla, že je máme moc rádi.
Když jsem vyrostla, šla jsem studovat do města vzdáleného několik set kilometrů od mého domova. Do školy jsem musel odcházet v půl desáté a matka musela být v deset v práci.
Ale každé ráno mi matka volala, budila mě k učení a ptala se, jestli mám něco k snídani a jestli se mám v chladném období teple obléknout.
Od té doby uplynulo mnoho let a dnes mám rodinu, dceru, ale každé ráno začíná matčiným telefonátem. Vstává brzy a hned mi volá. Ptá se na můj život, vyptává se na rodinu a žádá mě, abych nezapomněl posnídat.
Moje maminka už není mladá, ale já se na její telefonát každé ráno těším jako nikdy předtím. A v hloubi duše se bojím, že jednou přijde den, kdy mi máma už nezavolá a já už nebudu dítě, můj život bude jiný.
Ctěte své matky, mějte je rádi a buďte s nimi trpěliví, zvláště když stárnou. Je to škoda, ale maminky netrvají věčně.