Před šesti lety se moje matka podruhé vdala. S otcem se rozvedla, když mi bylo sedmnáct. On odešel ke své rodině na jih a matka zůstala ve stejném bytě. Jejich rozvod mě nepřekvapil, protože jsem vždycky viděla, že se k sobě nehodí. Táta je klidný a mírný a máma má povahu, kterou ne každý snese. Byla jsem už dospělá, takže jsem nemusela nic vysvětlovat. S matkou i otcem jsem normálně komunikoval.
Nejčastěji samozřejmě s matkou, protože bydlíme ve stejném městě. Ale už jsme spolu nebydlely, jen jsme si povídaly. Nejdřív jsem bydlela na koleji na univerzitě a k dvacátým narozeninám mi táta dal královský dárek – koupil mi jednopokojový byt. Matka se aktivně věnovala svému osobnímu životu a už se mi do něj nepletla. Já jsem pro ni udělal totéž. Zjistil jsem, že se dala dohromady s mužem, když se chystali legalizovat svůj vztah.
Bylo to mámino rozhodnutí, ale mně se ten chlap hned nelíbil. Mámin temperament není žádný dar, a tam je to ještě lepší. Ale moje matka byla mírná a dívala se na něj, jako by byl něco velkého. A nechala ho, když se mu to líbí. Novomanželé žili na matčině území. Její nový manžel byl bezdomovec, bývalá žena ho k sobě pustila a on po rozvodu nikam nešel. Než se k matce nastěhoval, pronajal si pokoj na ubytovně.
“Dovedeš si to představit, on si zrekonstruoval starý byt, koupil celou situaci a ona se k němu takhle chová!” řekla mi matka v slzách. Zase jsem mlčela, i když věřím, že žena udělala správnou věc, a definitivně mě o tom přesvědčila následující věta: “Má pravdu, že neplatí alimenty. Stejně všechno utratí za sebe. Dítěti také řekne něco o svém otci a ten s ní nechce ani mluvit. Pokud se nepletu, tak tamnímu synovi je už 15 let, takže takovému dítěti se to jen tak “neřekne”.
Stačí, když si jednou promluví s tátou, aby vše pochopil. Ale tuhle myšlenku jsem si nechal pro sebe. Neviděl jsem důvod, proč bych měl matce něco dokazovat. Nebylo pro mě, abych žil s takovým darem.Sám jsem se oženil a mám syna. Moje matka přišla navštívit vnuka sama, protože její manžel “nesnese hluk a dětský pláč”. Vůbec mě to nerozhodilo a netoužila jsem se s ním znovu pustit do křížku, ale musela bych.
Teď je mému synovi pět let a občas jezdíme na návštěvu k mé matce. Někdy musíme zkřížit cestu jejímu manželovi a ten nikdy nemlčel. Vždycky řekne něco o výchově dětí, i když mu nepřísluší bučet do krávy, je to přece otec roku. Ale nejčastěji jsme přicházeli, když byl v práci. Pracoval tři dny v kuse na směně v nějakém zařízení. Když nebyl doma, nechávali jsme ho i přes noc u matky jeho vnučky. Nedávno jsme byli s manželem pozváni starými přáteli na svatbu.
Událost se konala mimo město, takže bylo naplánováno, že tam přenocujeme. Bylo by problematické vzít dítě s sebou, bylo ještě příliš malé na to, aby bez problémů snášelo tak dlouhé cesty a akce. Požádala jsem maminku, zda by mohla vnuka na dva dny pohlídat. Zkontrolovala termíny, zeptala se manžela, jaký má program, a řekla, že to zvládne. Manžel na jeden den odjížděl a než přijede, maminka syna odveze k nám a počká tam na nás.
Všechno probíhalo perfektně a my jsme odjížděli s čistým svědomím. Rozhodli jsme se však, že nezůstaneme přes noc. Atmosféra nebyla příjemná. Rozhodli jsme se jít domů, ale zapomněl jsem varovat matku. Když jsme dorazili k ní domů, čekalo na mě něco neuvěřitelného. Odemkli jsme dveře klíčem a byli jsme ohromeni. Můj syn spal na postýlce na chodbě.
Moje matka má třípokojový byt a dítě nespalo na posteli, ale na staré postýlce na chodbě bez světla, přestože jsem matku požádala, aby mu byla nablízku, protože by se mohl v noci vzbudit. Matka se s manželem dívá v kině na film. Vcházím dovnitř s hloupou otázkou na tváři. A víte co? Ten pán měl na hlavě takovou korunu, že mi začal mít za zlé, že jsem k němu přišla neohlášená. K němu domů?
Měl jen pár děravých bačkor a prošoupaný kabát a polovina bytu byla legálně moje. Řekl jsem jim to a upozornil je, že pokud dají mému synovi postýlku na chodbě, udělám totéž a zítra budu iniciovat výměnu bytů, abych dostal svůj podíl. Chlapce jsme odvedli: spal a nic necítil. Druhý den jsem mluvil s jeho matkou a ta zpívala jako slavík. Říkala, že nemají v úmyslu dát dítě spát na chodbu. Jen si tam hrálo na postýlce a usnulo.
Ano! Usnul v pyžamu na polštáři a prostěradle, které jsem přinesla; hned jsem tomu uvěřila. Manželovi je tato situace také nepříjemná, ale žádá mě, abych se nerozčilovala a neničila lidem život, protože oni to nejspíš chápou. Ale já se nechci uklidnit. Vezmu si, co mi patří, a nechám je žít, jak se jim zlíbí. To je pozdrav, to je odpověď. Mýlím se?
