Táňa byla velmi hubená dívka a nemohla vydržet spát na kamnech. Teď už je to jednodušší, ale tehdy vedle ní spala babička a vůbec tam nebylo místo. Tanya své rodiče nikdy neviděla. Měla jen babičku a ta byla velmi přísná. To ona vedla Táňu do první třídy. Dívka byla smutná, protože všichni ostatní byli s rodiči a ona se starou paní.
Jedinou útěchou bylo, že paní učitelka byla milá. Jmenovala se Irina Antonovna. Jednou Tánina babička pozvala její přátele k sobě domů. Ti babičku Nasťu chválili: “To je ale skvělá žena. Vychovala jsi ji, vzdělala, dostala do školy, i když pořád nevíš, jestli je to tvoje vnučka. Táňa všechno slyšela, ale dělala, že spí.
Z rozhovoru kamarádek se dozvěděla, že její matka je ve vězení a otec už dávno zemřel. Tanya si ve škole vedla dobře, ale bála se vycházet ze třídy, aby se jí spolužáci neposmívali. Jednoho dne přišla Tanya domů a chystala se jíst oběd, když uslyšela zvonek u dveří. Otevřela dveře. Na prahu stála štíhlá žena: “Koho si přejete?”
“Táňo, dcero, jak jsi vyrostla. Dokonce vypadáš jako otcův pilník. Dívka se velmi vyděsila, když se ji cizí žena rozhodla obejmout. Křičela a babička si ji přiběhla poslechnout. -“Babičko, to je moje maminka?” “Běž, vnoučku, běž se projít, potřebuji mluvit s tvou tetou.- Můžu ji aspoň obejmout?” zeptala se žena lítostivě.
“Ne,” odpověděla babička Nasťa ostře. Jdi pryč, já ji vychovala z plenek a sama ji dám do pořádku. Žena přikývla a začala odcházet. Ale Táňa už to nemohla vydržet. “Mami, mami,” vykřikla a vběhla jí do náruče. Dlouho se objímaly a plakaly. Ani Nasťina babička nedokázala zadržet slzy.
Přesto matce nedovolila, aby s dcerou zůstala. Od té doby uplynulo mnoho let. Tanyin život se změnil. Výborně se učila, vystudovala vysokou školu, vdala se a své babičce Nasťe dala pravnuka. O rok později její babička zemřela. Tanya si na vlastní matku nikdy nevzpomněla. Zdálo se, že to setkání bylo jen jakýmsi nepochopitelným a zbytečným střípkem jejího života.
