Alla sotva vytáhla kočárek s dvojčaty z pětipatrové budovy bez výtahu a nevšímajíc si starých dam na lavičce se vydala na procházku do parku. Ale co udělala, že se manželovi znelíbila? Ne nadarmo ji opustil v těhotenství, když věděl, že nosí v srdci dvojčata,” mručely po ní ženy. Ano, Alla skutečně vychovává své syny v neúplné rodině, ale je to opravdu její vina? Nebylo divu – jejich pětipatrová budova bez výtahu s úzkými schodišti nebyla pro její široký kočárek vůbec vhodná.
Dvojčata se díky bohu z toho otřesu neprobudila. Jinak by se po celém dvoře rozlehl dvojnásobný křik. Žena zavezla kočárek do parku, dál od vchodu a od starých dam, které obsadily lavičku. “Zase se mě budou s posměšnými úsměvy ptát, co se děje. A pak to budou probírat za mými zády. Stará generace nemá ráda neúplné rodiny… Alla by byla ráda, kdyby její rodina byla úplná, ale bohužel… Její manžel byl na rodinný život a hlavně na děti naprosto nepřipravený.
Prostě je nemohl vystát.A když jsem zjistil, že Alla je těhotná, začal jsem ji přemlouvat, aby něco udělala. Ale ona byla tvrdohlavá a odmítala cokoli dělat. Koneckonců, bylo to její dítě, musela ho nosit a vychovávat. Manžel jí vyžral mozek, pořád se ji snažil přesvědčit, aby se dítěte zbavila. A když zjistil, že jsou děti dvě, v mžiku se vypařil. Ani si s sebou nevzal všechny věci. Měsíc plakala, vyla a pak se uklidnila. Zvlášť když už kluci tlačili ze všech sil.
Uklidňovala se tím, že si s nimi povídala, zpívala jim písničky a oni jí na to odpovídali přátelským pošťuchováním.Alla si samozřejmě v srdci pěstovala naději, že až se dvojčata narodí, vrátí se její marnotratný manžel, ale to se nestalo.Snažila se všechno dělat sama, ale byly věci, které křehké ženské ruce nezvládly. V dětském pokoji měla rozebranou pohovku, na které chtěla spát vedle postýlky. Neměla však sílu ji sama sestavit.
Každou noc se musela choulit na lůžku. Když si Alla prohlížela bezplatné noviny, narazila na inzerát “hodinový manžel”. To bylo přesně to, co právě teď potřebovala. Žena zvedla telefon a vytočila kýžené číslo. “Muž” přišel asi za dvě hodiny. Byl to důležitý muž. Okamžitě vešel do dětského pokoje a začal si pohrávat s pohovkou. Dvojčata se dívala a dívala na novou osobu a pak se rozplakala. Jako na zavolanou se na plotně vařilo Allino mléko.
Žena tam spěchala a zároveň se bála hordy dětí. Ty se však náhle uklidnily. Když se matka vrátila do pokoje, našla dojemnou scénu. “Hodinový manžel” dřepěl u postýlky dětí a něco jim říkal v jejich jazyce. Mužíčci se na svého partnera vážně podívali a odpověděli mu. “Vy si s dětmi rozumíte,” řekla Alla, “měl byste být učitelem.” “Mám dvě… měl jsem dvě…” odpověděl muž a odvrátil se. “Pojďme na čaj,” navrhla žena, aby vše urovnala.
“Odpusťte mi mou reakci,” řekl Viktor (jak se představil Alle), “před rokem jsem přišel o ženu a dva syny. Možná jste o tom slyšela… Nemohl jsem tam žít. Přestěhoval jsem se sem, do své vlasti. Své děti mám opravdu rád a asi si nezvyknu na to, že už nejsem táta. I když vždycky budu jejich.”
Když to říkal, Alle tekly z očí slzy. A pak, z chvilkového popudu, přistoupila k Viktorovi a objala ho. A deset minut spolu mlčeli a plakali. a pak se muž tiše zeptal: “Můžu přijít zítra?” Alla přikývla a přes slzy se usmála… Přišel, neoklamal. A brzy zůstal. Každý z nich našel v tom druhém to, co zoufale potřeboval…
