Liudmyla jela autobusem, dívala se z okna a pozorovala známé i neznámé krajiny. Byl to druhý den její cesty domů. Chystá se vkročit do své rodné země a navštívit svého otce, který po smrti její matky zůstal sám. Bude se cítit špatně, když si vzpomene… kéž by jeho matka žila déle. Teprve nedávno jí bylo šedesát. Liudmyla se také cítila provinile. Vzpomněla si, jak ji matka prosila, aby neopouštěla zemi. Práce je přece všude.
Mohli byste se usadit blíž. Vdáš se,” říkala, “a nebudeš doma. Proč jsem tě vychovala, abych tě dala cizím lidem?” Teprve teď si Ludmila uvědomuje, jak těžké je nevidět své dítě; i její dcera bude brzy dospělá. ludmilin bratr si našel ženu ve městě a žije tam. I když to není tak daleko od domova, snacha nemá ráda venkov ani zemi, moře ji nezajímá. Ve vesnici je zeleninová zahrada, dobytek a zahrada. Matka s otcem se ohýbali, aby vše bylo v pořádku.
Ludmila vzpomíná, jak po devítidenní smuteční večeři u matčina portrétu přes slzy řekla: “Mami, jak teď budeme žít?” A její bratr řekl: “Táta se musí oženit. Sám už hospodářství nezvládne.” “Ale nežeň se bez dětí, tati, jinak všechno dobré půjde do háje,” dodala Liudmyla. Ale otec se na ni jen smutně podíval a sotva řekl: “Tak si vezměte všechno, co potřebujete, nebo to odnesu na trh.” “My nic nepotřebujeme, tati, my máme všechno,” řekly děti rozpačitě.
A když přišla na dvůr, byla překvapená – byl uklizený, stromy obílené a dokonce i brána natřená. I na dvoře bylo všechno v pořádku, jako když tam byla maminka, dokonce i květiny. dveře do sklepa byly otevřené a ona odtamtud slyšela hlasy: jeden patřil otci, druhý nějaké ženě. Potichu jsem sešel dolů. Otec zrovna sbíral řepu do pytle a stál zády ke dveřím, takže dceru neviděl. Žena sbírala brambory do kbelíků. Jako první si všimla hosta a pozdravila ho.
Její otec hlasitě mluvil, takže si toho nevšiml. “Dobré ráno, tati,” zavolala Liudmyla hlasitěji. Otočil se a byl ještě rozpačitější: “I tobě přeji hodně zdraví, dcero.” Žena byla mladší než její otec, malá a příjemně vyhlížející. Ludmilu však zarazilo, že má na sobě matčin župan a šátek. Její otec byl zmatený a žena vzala vědra a řekla: “Tak mluvte tady” a odešla dovnitř. Sotva překročila práh, začala Ludmila otci vyčítat, že jí neřekl o maceše a proč už má na sobě matčiny šaty.
– Rychle si na to zvykla, projde všechno. “Nebo jste ji sem přivezli už dávno?” zeptala se dcera. “Ne, asi před třemi týdny. Navrhla to moje kmotra, protože už ji nebavilo běhat mi pomáhat. Je to vzdálená příbuzná, vdova. Má dvě dospělé děti. Její syn žije odděleně a dcera studuje. “Předá náš majetek dětem,” řekla Ludmila. “O čem to mluvíš? Elena je dobrý člověk, má vlastní dům a hospodářství, žije tam její matka,” bránil otec svou novou ženu.
Hádali by se ještě dlouho, kdyby se Elena neobjevila na prahu, oblečená v čistých šatech a s taškou: “Nehádejte se, jděte dovnitř, jinak to lidé uslyší, a já jdu navštívit svou rodinu. A jestli přijde Marina, ať jde za mnou, nic jsem ti nevzala.” A žena vytáhla z tašky své věci – župan, pantofle, peněženku a hřeben, aby jim je ukázala. Otec rychle vyšel po schodech nahoru a zapomněl na řepu. “Ale kam jdeš, počkej! Já jdu s tebou!” obrátil se na dceru:
“Už jsi došla? Měla na sobě matčiny staré šaty do kravína. Domácí práce si dělej sama, já nic nepotřebuju,” a odpotácel se za Olenou. Pomalu vystoupala po schodech a vstoupila do domu. Matčin portrét tam stále stál. Dívala se na svou dceru smutnýma očima a zdálo se, že říká: “Co jsi to udělala, dcero? Tvůj otec je starý, je to pro něj těžké. Nemá se na koho obrátit. Co když onemocní? A co vaření? Nikdy předtím to nedělal.
Už se nevrátím.” Luda si otřela slzy a vyšla na verandu. Rychle popadla kolo a šlapajíc do pedálů spěchala dohnat otce a Elenu. Když je uviděla za vesnicí, otočila kolo, seskočila na zem a rozrušeně je požádala: “Prosím, odpusťte mi, nepřemýšlela jsem a teď se omlouvám. Prosím, vraťte se domů, prosím vás.” Rozpačitě pokrčila rameny: “Je to na vás,” řekla. Ljuda se na ně prosebně podívala. Nakonec otec jemně otočil Elenu za ramena a vrátili se zpět.
Ludmila šla chvíli s nimi a pak s povzdechem tiše řekla: “Jdu za matkou,” a nasedla na kolo a odjela do vesnice. Její překvapení neznalo mezí, protože i tady bylo čisto: nejen uklizeno, ale byly tu vysázeny téměř všechny odrůdy květin z matčiny zahrádky. To otec nemohl udělat, protože se o květiny nikdy nestaral. Kdo to tedy byla macecha?” Ludmila dlouho seděla opřená o kříž, po tváři jí stékaly slzy a ona si je neutírala. Zaslechla za sebou něčí kroky.
Blížila se k ní malá dívka v džínách a světlé bundě. Její tvář se jí zdála povědomá. Mohla by to být Marina, Elenina dcera? Dívka odpověděla jako první: “A vy jste Ljuda? Poznala jsem vás podle fotografie. Čekali jsme na vás, abychom vás vyprovodili. Tvůj otec říkal, že tvoje maminka má ráda tyhle květiny, tak jsem je koupila.” Marina vytáhla z tašky malý košíček macešek, které se na ně obě dívaly s rozzářenými tvářemi.
“Také jsme byli moc smutní, když otec zemřel,” řekla dívka soucitně. “Ano, čas všechno uklidní. Až zasadíme nějaké květiny, bude tu veseleji. Tvá matka to uvidí z nebe a bude mít radost.” V Ludmilině srdci pomalu roztál led… Její bytost zaplavila hřejivá vlna. Její macecha má hodné dítě, tak musí být hodná i ona sama… Marina si mezitím umyla ruce a zeptala se Ludmily: “Je pravda, že se těm květinám také říká sourozenci?”
– Je to pravda, sestřičko, děkuji ti, drahá, – potvrdila a objala dívku. vrátily se domů, jako by se nic nestalo, a stejně jako kdysi její matka, řekla vyčítavě: “A Ludmila šla k otci a objala ho: “Mýlila jsem se. Jsou to dobří lidé. Díky Bohu, že jsem je potkal. Bude to pro vás snazší a pro mě klidnější. Pojďme na večeři.
