Pocházím ze sirotčince. Zdálo se mi, že mi v životě nic nevychází, dokud mi jedna stará paní neutřela slzy… Můj život byl od dětství boj. Od narození jsem vyrůstala v sirotčinci: rodiče mě odložili v nemocnici a zmizeli. Život v sirotčinci nebyl sladký a já se musel v raném věku osamostatnit. Až do puberty jsem každý večer trávila u okna a snila o tom, že si pro mě maminka přijde a odvede mě pryč.
V té době jsem byla posedlá myšlenkou na maminku – měla jsem všechny její fotky, přicházela ke mně ve snech – tak krásná a zahalená květinami. Ale samozřejmě si pro mě nikdy nikdo nepřišel. Ale v sirotčinci jsem ani netušil, že můj život bude ještě těžší. Po absolvování vysoké školy jsem pracoval v továrně, která mi poskytla malý pokoj v ubytovně. A moji sousedé byli příšerní. Rodiče každý večer pili a děti byly ponechány samy sobě a kradly sousedům různé drobnosti.
Jednou večer jsem se vrátil z práce velmi unavený: dveře do mého pokoje byly vylomené a uvnitř bylo všechno vzhůru nohama. Peníze, které jsem si šetřil z každé výplaty, byly pryč, a tak jsem šel na policii. Věděl jsem, že to udělali moji sousedé.- “Jsme poctivá rodina, z čeho nás tady obviňuješ?” křičela sousedka Klava, sotva se držela na nohou. “Vypadni odsud, protože toho budeš litovat!” křičel její manžel, popadl mě za límec a vyhodil mě ven do vchodu.
Přepadl mě odpor ke všemu, co se dělo. A hlavně jsem neměla nikoho, s kým bych se mohla podělit o svůj smutek. Neměla jsem žádné přátele ani rodinu. “Dítě, proč tak hořce pláčeš?” přišla ke mně babička, která se procházela v parku s malým bílým psem, a zeptala se mě. Po těchto slovech jsem se začala litovat a slzy se mi lily jako řeka. Byl to první člověk, který se mě na mě ptal, a já se cítila trapně. Ale cítila jsem se tak vřele, že jsem jí dvě hodiny vyprávěla o svém životě.
Byl už pozdní chladný večer a i pes začal kňučet. “Anno, pojď ke mně, pohostím tě koláčem, uvařím ti čaj, zahřeješ se,” řekla babička a já jí neodolala a mlčky ji následovala. Tu noc jsem zůstala u Věry Illivny a ráno jsme spolu šly na policejní stanici. Policie uspořádala výchovnou hodinu s mými sousedy a slíbila mi vrácení peněz. A od toho dne jsem byl u Věry Illivny téměř každý večer. Utíkal jsem z práce k téhle babičce, jako by to byl svátek.
Nemohla jsem uvěřit, že v mém životě existuje člověk, s nímž se mohu podělit o své zážitky. Věra Iljična byla stejně osamělá jako já. Manžela už dávno pohřbila a Bůh jim nedal děti. Navzájem jsme se k sobě přimkly a já za ní spěchala z práce domů s vědomím, že mě někdo očekává a potřebuje. Jednou Věra Illivna spadla ze schodů a zlomila si ruku; požádala mě, abych se k ní nastěhovala. Nejdřív jsem se styděla, ale pak jsem si uvědomila, že potřebuje mou pomoc.
Tak jsme spolu začaly žít a nakonec na mě babička tajně přepsala byt i daču – ani jsem to nečekala. Začaly se mi plnit sny – měla jsem vlastní bydlení a milovanou osobu po svém boku. v létě jsme se s babičkou rozhodly, že pojedeme na daču, a ona požádala našeho souseda Maxima, aby nás tam vzal. Ten kluk se mi líbil už dlouho, ale nikdy by mě nenapadlo, že mi bude věnovat pozornost.
Jak se ukázalo, babička mě už dlouho chtěla dát dohromady s Maximem, ale já jí nedávala šanci, protože jsem pracovala od rána do večera. A tady sedíme všichni tři v autě. Večer Maxim připravil gril, na zahradě jsme prostřeli nádherný stůl a zasedli k večeři. Pak šla babička na procházku se psem a Maxim ke mně přistoupil:
“Anno, miluji tě už dlouho, snad od první chvíle, kdy jsem tě uviděl na schodišti.” Usmála jsem se na Maxima a objala ho. Před rokem se mi o takovém štěstí ani nesnilo. Za tu dobu jsem našla spřízněnou duši – svou babičku, našla jsem útulný domov a milovanou osobu. nepřestávejte věřit!
