Asi před patnácti lety její dcera a syn rekonstruovali dům a Vekla důrazně trvala na tom, aby nesahali na kamna. “Dělejte všechno, jak umíte, moderně, ale na duši domu nesahejte!” řekla dětem. Poslechly a nechaly kamna v matčině domě. Pro Veklu nebyla kamna jen kamna. Byla to její matka a babička, dokonce i prababička.
Všechny do ní svýma pracovitýma rukama dávaly těsto, které sušilo slunce a práce na poli, a vyndávaly z ní upečené koláče, bábovky, velikonoční pomlázky a dýně… Tohle ona, Vekla, dělala celý život. Tak právě tam, na těchto kamnech, se před mnoha lety za zimní vánicové noci, kdy všechny cesty z vesnice byly zaváté sněhem, narodila…
Kamna se jí stala přítelem a ramenem, na kterém si Vekla dovolila plakat, když po pětačtyřiceti společných letech zůstala sama, bez svého Fedira. Kamna ji hřála, utěšovala a léčila. Když bylo její dceři Anně téměř padesát let, opustil ji manžel. Anna se vrátila ke své matce na vesnici, aby uzdravila její duši.
Naštěstí pracuje na dálku, ze svého notebooku, a se svým bývalým manželem se s matkou spojila už před třemi lety, protože když jako rodina navštívili babičku Veklu, neobešli se bez moderní komunikace se světem. Bylo tedy nutné …Co měla ve městě dělat? Poslouchat kondolence přátel, potkávat společné známé, kteří se na ni dívali skrz prsty a nevěděli, jak se chovat?
Vždyť teď byla chudá opuštěná manželka, osamělá stárnoucí žena, která se nehodila k ničemu jinému než k tomu, aby dělala chůvu svým budoucím vnoučatům. Anna nemohla vydržet v bytě, kde byla tolik let šťastná se svým manželem, a teď jako by jí jeho zdi bránily v dýchání.
Přenechala byt své novomanželce a zeti a odešla do domu své matky na vesnici. Její matka stárla a Annu opravdu potřebovala. Od té doby uplynulo pět let. Když šla Anna k matce, ani nedoufala v nějaké ženské štěstí, zdálo se, že už má všechno za sebou. Mládí, muže a všechno, co následovalo.
Tehdy chtěla jen jedno: tichou matku po svém boku, zelené ticho zahrady rodičů a praskající oheň v jejich starých kamnech… kamnech jejích babiček, její matky a jí, Anny… Když začal chodit její bývalý spolužák Štěpán pomáhat s domácími pracemi, Anna nemohla na nic myslet. Byl to prostě vdovec, jeho děti odešly z vesnice.
Byl osamělý, a tak rád pomáhal svému starému příteli, s nímž dříve sbíral u sousedů třešně a moruše. A ukázalo se, že i v padesáti může být člověk šťastný jako ona a Štěpán!” Veklova maminka se jen usmívala a byla šťastná za svou dceru, když vyndávala z trouby růžové třešňové koláče.Věděla, ona i kamna věděly, že v Annině životě vyjde hřejivé, jemné slunce.
Byly staré a moudré, věděly to lépe. Vekla už dva týdny neopustila svou postel. Její čas se blíží. V troubě praská oheň. V jejích kamnech. Anna a Štěpán jsou po jejím boku. Neodcházejí. Vidí je a slyší jejich hlasy. Vekla je šťastná, protože její Anežka je šťastná. A její pohledný syn Nazar má každým dnem přijet z hlavního města. Vekla počká… Za oknem zpívá jaro všemi barvami a zpěvem ptáků.
