Tento příběh je o mně, o tom, jak jsem v deseti letech přišla o matku. Vychovával mě dědeček a po matčině smrti mi byl nejbližším člověkem. Věděl o mně úplně všechno a já o něm skoro všechno. O několik let později jsem už byla na univerzitě, ve čtvrtém ročníku.
Můj dědeček už byl starší, byl nemocný. Vzpomínám si na poslední dny, které jsme spolu strávili. Vzpomínám si, jak se na mě podíval a požádal mě, abych šla blíž: “Vnučko, vedle nás bydlí jedna žena. Po smrti tvé babičky jí celá ta léta pomáhám místo ní. Moje poslední prosba je, abys jí pomohl.
Je to přítelkyně naší rodiny, brzy zemře můj dědeček. Slíbil jsem dědečkovi, že splním jeho přání. A splnil jsem ho. Celé čtyři roky jsem chodila za Alevtinou Gennadjevnou a pomáhala jí. Kupovala jsem jí potraviny, prala, vařila a uklízela. Ženy jsem si v domě všimla jen zřídka, přinesla jídlo, pozdravila mě, aniž by se svlékla, a utekla.
Nic mi do toho nebylo, takže jsem se neptal, kdo to je. Brzy poté Alevtina Gennadjevna zemřela. V den její smrti byli její příbuzní doma, nebyli smutní, netruchlili, něco hledali. Po posledním rozloučení s Alevtinou Gennadjevnou jsem z toho domu odešel a už se nevrátil.
Druhý den ráno jsem si všiml, že před domem na mě na lavičce čeká známá žena.Přiběhla ke mně: “Katěnko, drahá. Musíš mi rozumět. Jsem Alevtinina sestra. A toto je závěť. Říká, že dostanete všechno. Byt i úspory v bance. Alevtina už nemá žádné příbuzné, nevycházeli jsme spolu dobře. Ale musíš vstoupit do mého postavení a odmítnout dědictví.
Řekl jsem, že dědictví nepotřebuji, a druhý den už jsme stáli v bance. Rozhodl jsem se, že všechny peníze převedu do fondu pro děti. Alevtinině sestře jsem nic nevysvětlil. Pokud jí zesnulá žena sama nechtěla odkázat dědictví, pak to bylo nutné. Dědictví bylo před rokem zapsáno na mé jméno, neučinila toto rozhodnutí spontánně.
