V posledním roce se můj vztah s patnáctiletým synem zhoršil natolik, že už není návratu. Co s ním mám dělat? Teenager… chce všechno vyzkoušet, o všem se dozvědět. Po několika incidentech s nepochopitelnými společnostmi a webovými stránkami na internetu ztratil veškerou důvěru v sebe sama.
Můj syn se dal na smíšená bojová umění. Měl jsem z toho radost, protože alespoň přesměroval svou energii správným směrem a se začátkem oddílu se naučil disciplíně. Jeho hodiny začínaly v šest hodin ráno, skončil v osm a domů se vracel metrem. Nedávno syna čekala soutěž, začal trénovat se dvěma skupinami a připravoval se na 200 %.
Teď se tedy vracel domů v deset hodin. A ne, nedělala jsem si starosti, protože bez ohledu na to, jak moc se flákal, byl zodpovědný, nikdy nechodil pozdě a soutěž ho ještě víc motivovala k tomu, aby dodržoval přísný rozvrh. Jednoho dne vtrhl můj syn do domu. Toto slovo se hodí víc než kdy jindy.
Právě vpadl dovnitř. Měl roztrženou bundu a jeden popruh batohu mu visel na vlásku. Nebylo to poprvé, co se takhle vrátil domů. Už dvakrát se popral. Doufal jsem, že se změnil, že dospěl, ale bohužel. Chtěla jsem ho okřiknout, ale on začal: “Mami, poslouchej mě,” jeho dech byl přerývaný, “byla tam sama holka… a byl tam muž… jen jsem do něj vrazil… pomohl jsem mu sundat bundu, přinesl jsem mu vodu.
Nadechl se a začal mluvit. Když jeho syn vystupoval z metra, uslyšel dívčí výkřik, nebo spíš pištění. Rozběhl se k tomu podivnému zvuku. Pískot vycházel od vchodu do opuštěného domu. Můj syn si v tu chvíli musel připadat jako filmová postava. Pak začalo to pravé pozdvižení.
Můj přítel viděl, jak nějaký muž tahá dívku za bundu a ona se snaží vyprostit, ale nejde to. Můj syn toho muže kopl a udeřil ho. Díky Bohu, ten muž byl opilý a slabý. Můj syn ho rychle složil na zem a dívka využila příležitosti a utekla. Syn nevěděl, co se stalo s jeho protivníkem. Snažil se dívku najít, aby zjistil, zda je v pořádku, ale nebylo po ní ani stopy.
Upřímně řečeno, zpočátku jsem tomu nevěřil, ale ani jsem na syna nekřičel. Urazilo ho, že jsem jeho hrdinský čin nepochválil – pomyslel jsem si, že “lže tak dobře, že si věří”. O dva dny později zaklepala na naše dveře dvacetiletá dívka. Byla se svou matkou. Přišly mi poděkovat za tak statečného a laskavého člověka.
Nejdřív jsem nechápal, ale mluvili o mém synovi. Naši hosté mu nabídli slušnou sumu peněz jako poděkování, protože můj syn riskoval svůj život a zdraví, aby zachránil cizího člověka. Peníze odmítl a šibalsky se na mě podíval. Když jsme byli sami, omluvil jsem se mu. Strašně jsem se styděla.
Teď se na svého syna dívám úplně jinýma očima. Ukázalo se, že pod jednou střechou se mnou žije skutečný hrdina, kterého jsem obviňoval ze lži. Poté jsem se ke svému synovi začal chovat jinak. Na všechno se ho ptám na názor, protože už ho považuji za skutečně dospělého muže.
