Sousedé stáli před vchodem a drbali se na jazyku. Jak by to mohlo být jinak, vždyť Andrej Pavlovič měl mladou ukrajinskou přítelkyni… – Ach, mysleli jsme si, že je to slušný člověk, ale vyklubal se z něj chlípný stařík… – Ano, a vy jste s ním flirtovala, pekla koláče, pohostila ho čajem…
– A přitom Andrej Pavlovič je záviděníhodný muž, má nejvyšší důchod, drahé auto, třípokojový byt a vypadá mladě. Andrej Pavlovič vyšel ze vchodu se svou novou přítelkyní, nasedli do auta a někam odjeli. Káťa byla o pětatřicet let mladší než Andrej, ale věk jim nevadil.
– Káťo, ty někoho máš, to je jasné. Před matkou nic neutajíš, je to vidět na kytici i na tvých očích. Mami, mám muže, ale je mnohem starší než já. Jen jsem si nemyslela, že v dnešní době existují tak galantní opravdoví muži. To samé se nedá říct o mém bývalém manželovi… odmítá platit dokonce i výživné.
Řekla jsem Andrejovi o své těžké situaci, o svých dětech a nedostatku peněz. Okamžitě souhlasil, že mi pomůže. Večer Andrej Pavlovič telefonoval se svým synem. Je to úspěšný podnikatel, bohatý muž, a jeho podnikání se daří. Ale po rozhovoru se synem Andrij pocítil smutek, něco ho bodlo u srdce.
Vzpomněl si na svou bývalou ženu. V mládí byla podobná Kátě.Andrej Pavlovič si pomyslel, že má velké štěstí, že se se svou láskou ještě jednou setká na této zemi. Uplynuly dva dny a Káťa si začala dělat starosti, kam se její Andrej poděl. Rozhodla se zavolat, ale telefon zvedla zdravotní sestra, která jí řekla, že Andrej Pavlovič zemřel.
Káťa zůstala na pohřbu až do konce, i když všichni odešli. Přistoupil k ní vysoký mladý muž: “Ty jsi Káťa? Táta mi o tobě vyprávěl tu noc, než zemřel. Nechal ti dopis. Káťa vzala obálku, otevřela ji a četla:
“Káťo, omlouvám se, jestli jsem udělal něco špatně. Rád bych ti dělal radost každý den, ale cítím, že už mi toho moc nezbývá… Chci pomoci tobě i tvým dětem. Tohle je kartička, tady je kód. Tyto peníze budou stačit vašim synům, aby mohli vyrůst a jít na univerzitu. A já vám přeji lepší život.”
