Mám dvě děti. Nejstaršímu synovi je již 30 let a nejmladší dceři 25 let. Jeden vzdálený příbuzný mi kdysi odkázal jednopokojový byt ve městě. Už jsem přemýšlel, že ho prodám: stejně bydlíme na venkově a já nemám čas se o něj chodit starat. Pak ale syn odešel studovat; řekla jsem si, že přece nenechám dobrou věc zchátrat, ať tam dožije.
Byl šťastný. Po promoci zůstal ve městě, bydlel v bytě, žil v něm, platil nájem. Později tam začal žít s jednou dívkou. Byla jsem dokonce trochu šťastná, protože jsem si myslela, že se konečně ožení. Ale čas běží a nic se neděje. Je to krásná dívka, ale má své zvláštní způsoby.
Bydlíme daleko od města. Pokaždé, když se chystáme odjet, což bylo zatím jen dvakrát, varujeme syna. Jsou malí, nechceme je uvést do rozpaků. Trvá nám několik hodin, než se tam dostaneme. Jsme samozřejmě unavení. Ale nečeká nás vřelé přivítání. Moje snacha je velmi málomluvná, nenabídne nám ani čaj.
Slyšela jsem od ní asi jen pár slov: ano, ne, dobře. A to bylo všechno. Nedávno chtěla dcera jet do města. Myslím, že v mém bytě bude těsno, ale to nevadí. Sestra si přece nebude pronajímat byt nebo bydlet v hotelu se svým bratrem. Týden není dlouhá doba.
Mluvila jsem se synem a ten nejprve váhal, ale nakonec souhlasil.Zavolala jsem dceři a řekla jí, že může jít. Druhý den ráno mi volala, že její bratr říkal něco jiného. Říkal, že by tam neměl chodit, že by ztrapnila jeho přítelkyni a cítila by se nepříjemně. Byt je jednopokojový a není v něm místo, kde by se mohli oba otočit.
Udělal jsem z toho takový skandál. Kdo je pro něj jeho žena? V tomhle domě není nikdo. Když se můj syn takto chová ke své vlastní sestře, co je to za syna pro mě? Celé ty roky platil nájem, ale to neznamená, že je majitelem a že tato vášeň má právo hlasovat v tomto domě.
