Moji rodiče dobře vydělávali a vždycky měli hodně peněz. Měli jsme doma hodně hostů. Maminka i tatínek jsou z velkých rodin, takže jsme měli vždycky hodně příbuzných. Všichni nás vždycky žádali o pomoc, většinou o finanční pomoc. Vždycky žádali o půjčení velkých částek peněz, ale nikdy nespěchali s jejich vrácením.
Bylo mi čtrnáct let a moji rodiče zemřeli při autonehodě a z nějakého důvodu všichni najednou zmizeli. Zůstal jsem úplně sám, nikdo z příbuzných o mně nechtěl ani slyšet. Snažila jsem se některým z nich dovolat, aby mi pomohli, ale většinou mi tito takzvaní příbuzní ani neodpovídali na telefonáty, prostě nezvedali sluchátka. byla jsem umístěna do dětského domova.
Pořád jsem plakala, bylo to pro mě velmi těžké a náročné. Naštěstí pro mě jsou na světě dobří lidé. Kousek od našeho domu máme obchod a jedna z prodavaček mě tam vzala z dětského domova. Byla vdaná a měli pětiletou dceru. Ti lidé pro mě byli vlastně úplně cizí, ale zachránili mě a pomohli mi přežít celé to peklo.
Jak jsem později zjistila, hodně jim pomohla i moje maminka. Moje maminka měla dobré srdce. Tak sehnala manželovi prodavačky dobrou práci. Ještě za života rodičů jsem chodila na dobré a drahé lyceum. Ale moji pěstouni neměli tolik peněz, a přesto pevně řekli, že budu studovat právě na tomto lyceu.
Každou noc jsem brečela do polštáře. Bylo mi moc líto mých pěstounů. Pracovali dnem i nocí, sedm dní v týdnu, snažili se vydělat co nejvíc peněz, aby mi zaplatili vzdělání, aby mě mohli módně a krásně oblékat. Ale měli také vlastní dceru, která také potřebovala spoustu věcí.
Nikdy jsem o nic nežádala, a dokonce mi nabízeli, že mě přeřadí do normální školy, ale oni to rázně odmítli. Jen řekli: “Budeš v pořádku, uvidíš,” a dál dělali svou práci. Stali jsme se s jejich vlastní dcerou jako rodina, byli jsme vždy a všude spolu.Moji pěstouni mi poskytli dobré vzdělání.
Teď jsem dospělá, samostatná pětadvacetiletá dívka. Dostala jsem práci na městském úřadě. A teď jsem plně soběstačná a nezapomínám na maminku a tatínka. Koupil jsem jim auto a daču, aby si mohli odpočinout a o nic se nestarat. Také platím vzdělání své mladší sestře.
Tito úplně cizí lidé se stali mou rodinou, mnohem bližší než kdokoli z mých četných příbuzných, kteří mi teď začali volat a zvát mě na návštěvu. Ale já to nepotřebuji, jsou to pro mě cizí lidé. Odpověděl jsem na jejich pozvání jen proto, aby mě už nikdy neobtěžovali a zapomněli na mou existenci.
Možná mě za to ovšem někdo odsoudí, možná se mýlím. Ale oni mě opustili v nejtěžší chvíli mého života. A teď už je také nepotřebuji, stejně jako oni nepotřebovali mě předtím. Rodiče jsou na mě hrdí, mají radost z mého úspěchu, ale za všechno vděčím jim: je to jejich zásluha, postavili mě na nohy po překonání tolika těžkostí. Mám je moc ráda. Moc vám děkuji.
